homearchiv

Červenec 2012

Povozila jsem si prdel, konečně.

31. července 2012 v 12:40 | Kůstka. |  rok 2012 (3 roky)
Ano, čtete správně!
V pondělí jsem dorazila na Mirkov ještě s jednou kamarádkou, která má taky vlastního koně (shodou náhod má taky tříletého valacha ČT). Ještě než jsem vůbec něco začala dělat, šla jsem se domluvit s Verčou, jak máme pokračovat s Oridem. Ona mi s takovým tím ďábelským úsměvem řekla, ať ho přivedu, prý "Bude sranda.". Radši jsem se dál neptala, vzala jsem si ohlávku a vazák a společně s kamarádkou jsme šli pro valibuka (ne, to ho urážím, už zhubl). Přivedla jsem ho a Verča si ho vzala na jízdárnu (která už mimochodem vypadá jako jízdárna! Jen je trošku malá, 20x60m). Okolo jízdárny se sešli všichni, kdo tam byly. Vzali si plastové židličky a udělali si kino. Sedělo nás tam asi osm a všichni jsme koukali, co zas ten mladej vyvede. Kupodivu nevyvedl nic. Verča ho tam měla asi dvacet minut. Dělala tam s ním nějakou 'práci', aby pořádně poslouchal na vazáku. Chodila s ním kolem kuželů, ustupovala ho, docela se snažil. Pak ho nasedlala a pokračovala v tom, co dělala. Zapírala se do třmenů, bouchala ho těma třmenama v oblasti, kde se pobízí.. Ani to s ním nehlo. Možná to bylo kvůli tomu, že byl natolik zaneprázdněnej Ahmedem (velbloudem), že nevnímal, co mu Verča dělá. No, díky bohu za to. Verča pak jenom tak suše prohlásila "Já bych si na něj klidně sedla. Teda, já ne, ale kdyby se našel odvážnej dobrovolník, tak klidně může." A to bylo znamení pro mě.

"Jet nebo nejet? TO JE HLOUPÁ OTÁZKA!"

Došla jsem si pro helmu a pro bezpečnostní vestu (miluju svojí dostiháckou vestu za sedm klacků :D) - bezpečnost především. Ne, že bych mu nevěřila, ale přeci jen je to maličko větší zvířátko. Statečně jsem vykračovala k Oridovi a Verče. Byla jsem velmi statečná, ani se mi ty kolena tolik neklepaly, jako to bylo vždycky. Docela mě uklidňovalo, že ho držela zrovna ona.
A pak to začalo.
"Zatím ho jenom v klidu obouchej. Super. Dej si nohu do třmenu a péruj nahoru a dolu." Takže já jsem jak didlinka hopsala ve třmenu. Pak jsem hopsala a ještě jsem mu rukou klepala na prdel. Musela jsem vypadat strašně komicky, protože jsem slyšela drobné uchechtávání z 'publika'. Trošku mě to znervózňovalo, nemám ráda, když na mě při ježdění kouká moc lidí. A pak Verča tak s klidem dodala "Zase se vyhoupávej a až budeš připravená, tak prostě jenom přehoď nohu, aniž by ses ho dotkla na prdeli, a v klidu dosedni." Tak jsem se třikrát odpérovala, než jsem sebrala dostatek odvahy. No a najednou jsem prostě seděla na zádech toho nejvyššího koně, kterého jsem kdy měla tu čest 'jezdit'. Strašně mi chyběl ten jeho houpavej krok. To si připadáte jako ana velbloudovi, vážně. Strašně jsem si to užívala, protože jsem na něm neseděla dva měsíce. Luxusní. Byl strašně moc hodnej. Verča ho tam vodila po jízdárně, zastavovala ho, otáčela ho. A on prostě ťapal jako by nic (nejsem si zcela jistá, zda mě na těch zádech vůbec cítí, ale nebudeme se v tom hrabat, já chci věřit, že cítí a je hodnej). A já jsem si na něm prostě seděla, dávala jsem si pozor, abych se ho nějak moc nedotýkala nohama, prostě jsem nedělala nic, jenom jsem seděla. A to mě strašně deprimuje, nic nedělat.

"Nejtěžší věc, kterou můžete na koni dělat, je nedělat absolutně nic."

Nehorázně jsem si to užívala, zase na něm sedět. Nejúžasnější pocit, jaký by mohl být, když si sednete na svýho mladýho koně a on je hodnej, jako kdyby to byl profík. Byl vážně úžasnej. Ta euforie mi zůstala ještě dneska. Vážně, takovou radost jsem zas dlouho neměla. Ach, jak já toho koně miluju.

"Koňák by nikdy neměl ukázat strach či zlost."


To jsem si takhle jednou hrála s fotkama.


Horko si žádá koupel.

26. července 2012 v 18:30 | Kůstka. |  rok 2012 (3 roky)
Páni, když jsem si přála, aby bylo teplo, nechtěla jsem 31 stupňů, ono by stačilo i pětadvacet. Dobře, mám, co jsem chtěla. Ale aspoň se trošku opálím, to je pozitivní, ne?

Dneska jsem se pochlapila a v tom nechutným horku jsem vyrazila za Oridem. Abych řekla pravdu, absolutně se mi nechtělo nic dělat. Byla jsem kantáre už když jsem si pro něj došla. Na protisvah a zpátky, to není tak daleko, ale do kopce v tomhle horku? Myslela jsem že se mi roztaví i piercing. Koníkům taky muselo být horko, byly zakrtkovaní ve stínu a když jsem brala Orida, ani za ním nešli, jako to dělají vždycky. Evidentně na ně to horko má dobrej vliv. No, jak v čem. Co mě ale štve, to je to nechutný přemnožení všech těch much a hlavně vlezlejch hovad. Takhle pokousaná jsem od těch malejch sráčů zas dlouho nebyla. A Orido? Ten se v jednom kuse oháněl, měl strašnou chuť se o mě drbat a pořád se zastavoval, aby si podrbal hlavu o přední nohy. To na něj mám vždycky strašný nervy, když na mě dělá ty jeho nálety, že by se podrbal. Kupodivu mi dneska nešlápl ani jednou na nohu, za což můžu bejt šťastná, protože jsem měla jenom hrošíky.

"Pravou váhu koně poznáte až tehdy, když vám šlápne na nohu."

Ale co, když jsme se doplazili nahoru, tak jsem mladýho vyčistila, vybrala jsem mu kopýtka a nechala jsem ho v klidu moštovat jabko. Odepla jsem mu vazák a nechala jsem ho jen tak stát a moštovat, takhle to děláme skoro pořád. On při tom moštování má dost práce sám se sebou, takže ani nehrozí, že by se nudil, nebo tak něco. Ale jak jsem na něj tak koukala, když jsem vedle něj stála, on zase vyrostl, nebo já nevím. Přijde mi, že výtáhl. Nebo se mu nějak vyrovnal ten prostor mezi kohoutkem a prdelí. Taky na něm začínám pozorovat, že pobyt ve výběhu má dobrej vliv na jeho pupkatost, už není taková kulička jako býval. Co by potřeboval, je nasvalit. Má strašně nenasvalenou prdelku a plece má jak miminko. No, až začne pracovat, tak ono to přijde. Tohle mi dělá ty nejmenší starosti. Spíš potřebuju, aby se konečně začalo jezdit..

"Kůň je nejupřímnější tvor na zemi - dělá-li něco špatně, pak je to pravděpodobně proto, že jste mu to poručili."

Jak říkám, počasí nám dneska extrémně (ne)přálo, takže jsme nedělali žádnou práci. Napadlo mě, že když je takový vedro, tak Orida schladím. Pustila jsem si vodu (hadici), ale ta ležela na sluníčku, takže nejdřív tekla úplně vařící voda. Když začala téct (téměř) studená, tak jsem začala stříkat na Oridoslava. Nejdřív nožky, potom plece, boky.. a pak byl mokrej celej. Včetně krku a hlavy. Strašně se v takovýmhle rochnění ve vodě vyžívá. Tu vodu chytá do pusy, nastavuje se proudu vody nebo po tý hadici hňape. Je to tydýtek. Vždycky, když začne tohle dělat, tak se musím strašně smát, protože on u toho je strašně roztomilej a tváří se jak ňouma. Když bylo vykoupánkováno, tak jsem mu na zem vysypala sáček se suchým pečivem a nechala jsem ho debužírovat. Po rohlících a chlebu se jenom zaprášilo. Orido je taková malá popelnice. Pak, když dopapal, tak jsem s ním zase dělala asi deset minut blbinky s tím balónem. On má strašně rozkošnej kukuč, když mu ten míč přistane mezi očima. No, chvilku jsme si hráli, ale on pak měl nejspíš neutišitelnou touhu zase si dát trávu (ano, strašně dlouho jsem mu jí odpírala, asi hodinu, chápete to?!), takže jsem zas ťapala až na protisvah, abych vypustila Krakena za koníkama. Pozor, dneska se překonal. Běžně ke koním jenom kluše.. no dneska si i nacválal. To on si totiž dá pozor, aby se moc nezadejchal, chlupáč.
Takže vesměs jsme dnes měli opět plodný den.

"Miluješ-li koně, je to doživotně. Je to nemoc, na kterou není žádný lék."


Tak, tohle je dva týdny stará fotka. První fotky, co máme s Oridem už na Mirkově. Není nic moc, to uznávám, ale je to focený jenom mobilem a fotograf už hůře vidí (promiň dědo, samozřejmě vidíš naprosto skvěle). Orido má zase nějakou jeho pózu, která se nedá ani pojmenovat. No jo, to je celej on. Miluju toho koně.

Flákám to, no.

20. července 2012 v 20:15 | Kůstka. |  rok 2012 (3 roky)
Upřímně? Flákám to. S Oridem je spousta práce a co dělám já? Válím si šunky u blogu, nebo se (už asi tak po milonomrdesáté) dívám na Pána prstenů. Jo, jsem lempl. Ale jediná věc, která se mi v tomhle počasí nechce dělat, je hýbat se. Komu by se taky chtělo něco dělat, když je zima, v jednom kuse lije a sluníčko bylo vidět naposled někdy před týdnem (stýská se nám po Tobě, Slunce!).

"Červenci, víš vůbec o tom, že jsi léto? Čekám na Tebe deset měsíců, tak si teď nehraj na duben."

Měla bych se (téměř po týdnu) zase jet za tím truhlíkem podívat. Máme vážně hoodně práce. Posledně, když jsem u něj byla, jsem mu po docela dlouhé době dala uzdečku. Konečně jsem si jí zkompletovala, "ukradla" jsem si zpátky všechny části, které mi chyběly a byly někde ve 'staré stáji'. Je s uzdečkou pořád stejně roztomilej, ta čelenka do V mu dělá strašně krásnou hlavičku (to ty kamínky!). Úplně jsem se nad ním rozplývala. Nemáte tušení, jak se těším, až budu konečně moct začít jezdit! Zrovna dneska jsem koukala na MČR v parkuru, taky tam hopíkal jeden Orido, tak jsem si říkala, že by si mohl ten můj Orido vzít aspoň maličko příklad ze svého jmenovníka. No, tak snad to bude brzy. Měla bych mu trošku promluvit do duše, obříkovi.

"Otázka není, zda-li se to poadaří, protože ono se to podaří.. jednou."

Podaří se to, já tomu věřím. Jen mě maličko znepokuje, kdy. Už nevím, co s ním mám víc dělat. Kdyby byla jízdárna, bylo by to daleko snažší, vymýšlet program. Ale kurňa, tohle už nudí jak toho koně, tak mě, a to je špatně. Práce by měla bavit oba, koně i jeho jezdce (majitele). Ale koho by bavilo pořád chodit na procházky, pořád dokola dávat na záda podušku (což se dá dělat tak deset minut, dýl ne) nebo nauždění? No, nás s Oridem už to bavit přestává. Chtěla bych s ním zkoušet spoustu věcí, partnership, lonžování, nějaké skoky.. ale k tomu potřebuju dvě dost důležitý věci - jízdárnu (a kruhovku) a skokovej materiál. Prostě se nedá dělat nic, než chodit na procházky (jenže my už máme všechno proťapkaný!). Máme k dispozici strašně málo věcí na to, kolik máme ještě před sebou práce. Jak mám začít jezdit, když není kde? Jak mám pokračovat v tréninku, když není skokovej materiál (a samozřejmě opět není kde). Tohle mě štve. V bývalé stáji byla aspoň jízdárna. Nic moc, ale byla. Doufám, že opravdu bude co nejdříve (stejně jako boxy, ale jízdárna je důležitejší). Jsem stále optimistická, ale přestává mě bavit, jak se pořád slibuje, že "za čtrnáct dní" (původní verze byla "MAXIMÁLNĚ do prázdnin") a ono se pořád nic neděje. Jo, jasně, jízdárna je zarovnaná, ale není ještě navezenej písek a musí se to oplotit. Zajímalo by mě, jak to chcete stihnout, i kdyby do konce měsíce. TOHLE mě štve. Vlastně je to i jeden z důvodů, proč tam moc nejezdím. Nejsou tam lidi a nedá se tam s tím koněm nic dělat. Prostě mě to sere, hodně. Já tu jízdárnu potřebuju, kurňa, dost brutálně potřebuju!

"Pokud váš kůň řekne 'ne', je to proto, že jste se zeptali na špatnou otázku, nebo jste otázku položili špatně."


Tuhle fotku mám z nějakýho důvodu strašně ráda. Asi proto, že on na ní vypadá jako profík (a asi možná i proto, že to je naše úplně první fotka, ještě z loňskýho září) :)

Jak to s námi vypadá?

7. července 2012 v 21:00 | Kůstka. |  rok 2012 (3 roky)
Od doby, co jsem naposledy psala na blog (před měsícem), s Oridem samozřejmě dál pilně trénujeme a zdokonalujeme se. Máme kus práce za sebou, ale ještě pořádně velký kus před sebou. Konečně jsou prázdniny, které mi umožňují věnovat se urputnému zkoušení nových a nových věcí s Oridem takřka denně. Za uplynulý měsíc se nám do cesty postavila nejedna nečekaná překážka, myslím si však, že už jsme se všem nástrahám obsedání vcelku postavili, takže by nás mohlo čekat už jen to dobré. Doufejme.

"Kůň! Kůň! Království za koně!"

Nejezdíme. Ne, opravdu ještě ne. Je to možná tím, že ještě není dokončená jízdárna. Možná tím, že trenérka teď kvůli zdravotním potížím nemá čas každý den přihlížet našemu snažení. Ale možná je to taky proto, že je ještě čas, že se nic nemá uspěchat. Nechci toho koně zničit, na to ho mám až moc ráda a mám s ním velké ambice. Děláme práci ze země, pořád. Základní 'povely' už Orido ovládá skvěle. Zastavit, rozejít se, naklusat, ustoupit, to všechno už umí a provádí bez jakýchkoli potíží. Teď se věnujeme takovým těm důležitým prkotinkám. Obouchávám ho podsedlovkou (křiklavě zelenou, jen ať si zvyká!). Krk, záda, nohy, všude. Už mu to ani nevadí, posledně stál jako socha. Občas si sice vymýšlí, to ano, takové ty jeho záchvatečky, když do něj pětkrát bouchnu poduškou a on se po šesté lekne, ale už to není nijak časté, právě naopak, rapidně se snížil počet těchhle jeho nálad (za což jsem nesmírně vděčná). Jediné, co se mi ještě nepodařilo úplně vymýtit, je utíkání z jízdárny, když má prcek na zádech sedlo. Nikdy mě nepřestane udivovat jeho styl rychlého úprku. Klídek, pohodička, najednou mu rupne v škebli a začne kozlovat úplně do pryč. Pak se uklidní a stačí zavolat "Orido!" a ta trubička přikluše až ke mně a kouká tím pohledem 'jé, mami, čáu, co je?'. Miluju ho.

"Miluj koně a pokus se mu rozumět, aby ti mohl důvěřovat. Buď šťastný z malých pokroků na sobě a svém koni, pak dosáhneš hravě velké věci."

Přijde mi, že tenhle citát prostě sedí. Je to tak. Jsem nesmírně šťastná z těch pokroků, který dělá Orido. I když jsou to většinou strašně banální záležitosti, každá z nich má své kouzlo a každá z nich mi dělá radost. Upřímně? Netušila jsem, že se dá radovat z takových maličkostí, jako je například to, že váš kůň stiskne mezi zuby očko závěsného míče a na váš povel (u nás je to písknutí) jej pustí přímo do vašich rukou. Nevěřili byste, jak jsme se u učení tohoto triku vyblbli. Je až neuvěřitelné, jak si právě učením takovýchto zdánlivě zbytečností upevníte pouto se svým koněm, prohloubíte důvěru a získáte respekt. Je skvělý pocit, když se ohlédnete do minulosti a vzpomenete si, v jak hrozném stavu jste dostali svého mladého koně. Hrozným stavem nemyslím podvýživu, špatná kopyta či klouby. Myslím tím, co váš kůň uměl a neuměl. A když se po nějakém čase podíváte, co všechno jste s ním dokázali, jak jste si ho vypiplali, co všechno jste ho naučili, jak jste se sblížili.. to všechno vám vykouzlí na tváři úsměv a zahřeje vás to u srdce. Miluju ten pocit, stejně tak jako miluju toho koně.
Musím ještě konstatovat, že nebýt mé maminky, s Oridem bych v životě neudělala to, co doposud. Nebýt té její neoblomnosti co se převozu do Mirkova týče, Orido by ještě teď stál na boxe a nic by neuměl. Byla jsem blbá, když jsem tak brutálním způsobem vzdorovala jejímu názoru, když jsem byla tak sobecká, že jsem hleděla jen na to, že přijdu o všechny ty falešný svině, se kterýma jsem byla celej rok, každej den. Ale co, o to tu už nejde, Orido je na Mirkově, má se dobře, já jsem šťastná a ty holky, co si hráli na kamarádky, ty ode mě mají aspoň klid. Všichni jsou spokojení. Že to ale bylo keců.

"Kůň, který dlouho stál, špatně poběží."

To jen tak, na závěr..