homearchiv

Srpen 2012

Narušení tréninkového plánu.

31. srpna 2012 v 15:00 | Kůstka. |  rok 2012 (3 roky)
Všímáte si, jak se poslední dobou neuvěřitelně zvyšuje moje aktivita na blogu a neuvěřitelně se zkracují články?

Podle mých výpočtů, když budu jako divá přidávat takhle ještě měsíc, dočkáte se těch velice oblíbených a naprosto skvělých článků o jedné či dvou větách. To by se vám mooc líbilo, nemám pravdu? Samozřejmě, já mám vždycky pravdu. Možná, kdybych přestala články psát tak často, tak by pak byly delší. Jenže jak si mám kurňa pamatovat, co se dělo předevčírem, když si nepamatuju, co jsem včera večeřela? Ještě tu je možnost, že budu vždycky článek průběžně dopisovat a ukládat a zveřejňovat třeba jeden za tři dny. Ale když já mám potřebu aktuální dění sdělovat hned (a miluju číst si k tomu ty komentáře). Hm, vidím to tak, že se budete muset spokojit s kratšíma článkama, zato ale častěji! Ale co si budeme povídat, většina lidí si radši přečte kratší článek, než megadlouhej výplod. Problém vyřešen. Och, to myšlení je tak vysilující, měla bych s tím přestat. Vážně, nedělá to dobře mojí pleti.

"Klima je to, co očekáváme. Počasí je to, co dostaneme."

Asi jste si všimli, že včerejší den patřil k těm nejteplejším z celého léta. Možná proto, že letos byly prázdniny extrémně úrodné na odporně chladné dny. Ale aby se z jednatřiceti stupňů ochladilo na dvacet, no to mě poser na moje holý záda. Omlouvám se za přehnanou slušnost, ale tohle je vážně mazec. Celej den chčije a chčije, jak by řekl děda Komárek. Nejen, že jsem musela nové tričko schovávat pod miniku a vlasy jsem měla jako zmoklá slepice, ale tohle počasí mi úplně narušuje harmonogram tréninků. V úterý byla madam líná, potom přijel zubák, ve čtvrtek kovář, dneska leje a trénovat mám jako kdy? Jasně, v úterý jsem mohla, ale potřebovala jsem pauzu, bylo na mě moc horko. Jenže teď? Dřepím doma u noťasu, aby nebylo úplný ticho, tak si pouštím pořád dokola písničky od Adama (teď mám nějaký období, že se jeho písniček nemůžu nabažit.. ale pořád to střídám s Tannerem, Samem, Koblížkama nebo Adele), piju horkej čaj a chumlám se v mikině. TOHLE je poslední den prázdnin? Tak to abych si šla hodit mašli. To by neklaplo, milé léto.

"Buďme optimističtí, do letních prázdnin zbývá už jen deset měsíců a dva dny."

No, když dneska je takhle, radši nechci vidět, jak to bude vypadat zítra. Poslední víkend prázdnin. Zní to tak odporně. Nechci do školy. Chci bejt celý dny na Mirkově, jen tak v klidu vychutnávat nicnedělání, vdechovat vůni sena, zmáčet se při dávání vody zvířatům, být paní docentka při opíchávání Cikcaka injekcema a nebo prostě jenom tak v klidu sedět ve výběhu, jedním okem pozorovat to moje nádherný zvíře a druhým okem sledovat, jestli se některá z krav nepřiblížila na nebezpečně blízkou vzdálenost. Tedy ne že bych se jich bála. Respekt mám akorát z Lily, která mě nemá ráda a při každý možný příležitosti se snaží mě nabrat na rohy. Moc milá kravička, akorát mezi sebou máme komplikované vztahy. Zase vybočuju, vlepte mi někdo facku, až to příště udělám. Nicméně, potřebuju, aby zítra bylo přijatelný počasí a já mohla vzít mladýho. Vypadá to, že klusat bychom mohli zkusit v neděli, nebo v pondělí. V pondělí se vrátím ze školy domů před desátou, takže pak mám celej den na Mirkov. Tak počasí, PROSÍM!

Já mu věřím, že ten klus zvládne. Zatím jenom s vodičem, protože by stejně nepochopil, co má dělat. Ale stejně se pořád opakuju. Není vlastně co psát, když nejsou novinky. Chtělo by to, aby se stalo něco mimořádnýho, chtělo by to, aby ten klus byl dobrej, aby Orido zase pokročil dál. Jasně, každej den s ním je mimořádnej, ale jsou to takový ty normální věci. Dneska píšu článek tak nějak napůl nuceně, protože jsem u Orouše nebyla, tudíž nejsou nový zprávy. Prostě tenhle článek o ničem zakončím pozitivním povzbuzujícím výkřikem.
USMÍVEJTE SE, BUDE HŮŘ!


Nakonec přidávám jednu hříběcí fotku, kterou se mi povedlo zachránit. Počítejte s tím, že mi dochází zásoby, mám těch fotek jenom pětačtyřicet.

Péče o zevnějšek, den druhý - manipedi.

30. srpna 2012 v 20:00 | Kůstka. |  rok 2012 (3 roky)
Když jsme včera zvládli zubáka, tak dnešní návštěvu pana kováře jsme zvládli levou zadní. Doslova.

Jak už jsem psala včera, návštěvu pana zubáčka jsme vcelku zvládli. Sice té krve bylo fakt moc, ale musím to brát pozitivně - koukají tu na mě tři zoubky. Echt gold. Ale co, aspoň se mu bude líp pracovat s udidlem. Muselo mu to fakt překážet, ty zuby jsou obrovský. Ále jsou venku, mám je vystavený na stole (bohužel ještě nemám dostatek nábytku, abych jim udělala svatyni) a pořád nemůžu uvěřit tomu, že jsou vážně tak velký. Docela Orouška obdivuju, že i přesto, jak mu musely ty zuby vadit, tak naprosto skvěle a ochotně pracoval. Měla bych mu za to líbat kajďák.

"Podívejte se koni do tlamy a okamžitě budete vědět, jaký je důvod jeho neochoty pracovat s udidlem."

Dneska přijel pan kovář. Nemám toho chlápka ráda, dělá ze mě naprosto nezkušenýho debila. Nezlobte se na mě, ale nevykloubím poníkovi nohu, když se staví na zadní, a nemůžu za to, když kůň prostě nemá náladu. Svojí práci dělá skvěle, to si nemůžu stěžovat, ale jakmile nemá naprosto perfektní podmínky, může se zbláznit. Proti výsledkům jeho práce vážně nemám absolutně žádnej problém, ale když on prostě pořád má nějaký kecy okolo, tak vás to po třetím koni přestane bavit a máte chuť nakopat mu prdel (nebo si aspoň přejete, aby ho do ní kopl váš oblíbenec s nasvalenou řiťkou a silnýma zadníma nohama). Raz, dva, tři, vem sekeru, čtyři, pět.. Ale Orouškovi evidentně tenhle pán vadí míň, než ten milý chlapík s brutálním kovovým tentononcem, co se cpe do tlamičky. Kovář mu nevadí, je na něj zvyklej. Včera to bylo o tom, že on opravdu v životě neměl ještě tu čest s někým/něčím takovým, s čím na něj včera vyrukoval zubák. Celé divadlo ohledně strouhání nám zabralo asi deset minut a Orouš mohl jít odpočívat. Přemýšlela jsem, že bych ho vzala pod sedlo, ale chtěla jsem ho nechat odpočívat, hlavně kvůli tomu, aby se mu pořádně zatáhla ta dáseň a pak nebyl nějakej problém. Jeden den se to nezblázní, zítra opět pokračujeme v tréninku.

"Dobrý trenér může slyšet koně mluvit. Skvělý trnér slyší i jeho šepot."

Abych nezapomněla. V sobotu, osmého září, nás čeká další novinka. Na Mirkově bude taková soukromá přednáška o přirozený komunikaci. Mělo by to být dvě hodiny. Buď dohromady, nebo hoďku ráno a hoďku odpoledne. Já osobně bych raději zvolila možnost b, protože Orido se nevydrží dvě hodiny v kuse soustředit, to po něm nemůžu chtít. Myslím, že nám to hodně pomůže s dalším pokrokem, přirozená komunikace je docela důležitej prvek. Jakmile není respekt ze země, těžko bude respekt ze sedla (Lucie!). Nejde prostě jen tak vzít mladýho nevyrovnanýho koně, hupsnout na něj a když zlobí, tak ho seřezat. Skvělý přístup mé bývalé trenérky. Ještě jednou děkuji za přidělanou práci, málem se ti povedlo ho zničit úplně. Ale nebudu se rozohňovat nad minulostí, co bylo, to bylo. Teď žiju přítomností, tím, co dělá Orido dnes. A dělá samé skvělé věci. Nikdy bych neřekla, že byl někdy tak moc zničenej. Je prostě úžasnej, ten nejlepší.

"Že je mi kůň milejší, říkáš ty, člověče, že je hřích? Kůň mi zůstal věrný v bouři, člověk ani ve větru."


On není tlustej, je jenom prostorově většího rázu.

O tři zuby lehčí.

29. srpna 2012 v 22:10 | Kůstka. |  rok 2012 (3 roky)
Některé dny jsou obyčejné a některé výjimečné. Hádejte, jaký byl ten dnešní.

Dneska jsem se pochlapila a vstala jsem už v šest hodin ráno. Tím jsem vlastně nejen narušila svůj biorytmus, ale i jsem porušila prázdninovou přísahu, že nebudu vstávat dřív jak v devět hodin. Ale dnešní výjimečný stav mě bohužel donutil vylézt z postele už takhle brzo. V osm jsem totiž potřebovala být na Mirkově. Dnešek byl zasvěcen něčemu úplně novému, co Orido zatím neměl tu čest poznat. Na Mirkov přijel zlý, strašlivý a neurotický zubák! Vlastně je to docela fajn chlapík, ale mladýmu určitě tak připadal. Přeci jen, pán v dlouhé zástěře s kyblíkem plným dlouhých ošklivých věcí, které se vám snaží nacpat do tlamičky, to není zrovna moc fajn pohled. Aspoň nejsem sama, kdo nemá rád zubáky.

Hned co jsem dorazila na Mirkov mi bylo sděleno, že 'Orido se včera nenechal chytit, přidupl mi nohu a běžel pryč'. Chvíli jsem tomu nevěřila, protože on je prostě naprosto skvělej, ale on je kůň pro jednoho pána. Na ostatní sere jak na placatej kámen. Jo, vytvořil si pouto na mě a v mojí společnosti se chová naprosto ukázkově. Nechtěla bych ho zažít, když zlobí. A řekla bych, že po tom, co jsme spolu udělali, to ani zažívat nebudu. On ví, že když pro něj jdu já, tak je všechno v pořádku. Když pro něj jde někdo jinej, tak si řekne 'A sakra, něco se děje' a pak se logicky chytit nenechá. A právě to je ten důvod, proč jsem musela jet tak brzy. On taky pan zubař musel přijet v osm hodin, nemohl to nechat na desátou třeba. Ne, to by nebyl on.

Tak jsem pro Orídka v klidu došla do výběhu, na zoubky šel jako první. Pan zubák mu nejdřív dal nějakou svojí speciální ohlávku, aby mu mohl pořádně otevřít pusu. Mimochodem, ta ohlávka mu absolutně neslušela, modrá prostě není jeho barva. No, nejdřív to bylo v pohodě, zoubky mu akorát brousil takovou dlouhatánskou řašpličkou. Už jsem toho za svůj život viděla dost, ale tohle ještě ne. Tak pohoda, klídek, brousil mu ty zoubky, ale pak vyndal něco, co vypadalo jako nějaká propracovaná a nebezpečná past ze Sawu. Už jenom ten vzhled mluvil za vše. Zahrajeme si takovou hru. V tu chvíli jsem měla tak nějak divnej pocit v žaludku, ale říkala jsem si, že to vydrží každej kůň, tak proč by Orido neměl. Měla jsem docela nervy, abych byla upřímná. Orido ještě u zubáka nebyl (pochybuju, že by v bývalé stáji něco takového jako zubař proběhlo), takže jsem doufala, že se nic nestane. Jak jemu, tak zubákovi. A mezitím, co jsem se snažila uklidnit, pan zubák pokračoval a potil krev při zabrušování Oroušových zubů.

"Kdyby kůň o své síle věděl, pan zubák by dal výpověď."

Opravdovej horor pro mě, jako pro milující matku, nastal, když pan zubák řekl, že mu musí vytáhnout dva vlčí zuby. A taky jeden mléčňák. Jenom při pohledu na ty obrovský kleště jsem měla mžitky. Tohle snáším prostě hodně špatně. I poslední očkování jsem se musela krotit, abych neřekla 'au' místo něj. Vážně, až takovej psychopat já jsem. Co se týče Orida, neznám bratra. Všechno to tak nějak prostě těžce nesu. Vím, že ho to nebolí (moc), ale přesto mám prostě špatnej pocit. Do poslední chvíle jsem tak nějak v hloubi duše doufala, že mu píchne aspoň lokální anestezii do dásně, aby ho to nebolelo. Né, pan zubák suverénně naběhl s kleštěma a během půl minuty byly všechny tři zuby venku. Kdyby jen venku.. Pan zubák vytáhl první zub a s úsměvem na tváři mi tak suše řekl, ať nastavím ruku a zoubky si nechám na památku. Och, to od něj bylo ták milé. Já jsem si tam v klidu upadala do mdlob a pan zubáček mi ještě ty zoubky, celý od krve, strčí pomalu až pod nos. Pěkně jsem poděkovala, Orido byl vyproštěn z kovové pasti a konečně mohl zavřít tlamičku, takže bylo hotovo. Byla jsem poučená, že má být dnes v klidu, aby se zacelila dáseň. Jsem si tak jako v duchu říkala Jsem snad debil, abych toho chudáka hnala pod sedlo, když musel vytrpět těch deset minut se zubákem a nemá tři zuby?

Abych řekla pravdu, tolik krve jsem nečekala. Věděla jsem, že to asi bude drsný, ale.. no páni. A ty zuby, ty byly obrovský. To i pan zubák řekl, že na vlčí zuby jsou docela extrémní. Tak já jen doufám, že to vytažení přinese ovoce a na place s udidlem nám to půjde lépe, když už to chudínek musel podstoupit. Ale abych se vrátila k tý krvi, měla jsem jí všude, protože Oroušek se o mě samozřejmě přátelský utřel. A když mu pan zubák vyndal to kovový hnusný tamto z tlamy, vážně to vypadalo, jako když Skládačkovej vrah někoho zrovna zabil. Vážně, nepřeháním (možná maličko)! Ale Orido to vážně nesl statečně. Byl skvělej, obdivuju ho. On je prostě 'zázračný kůň' (promiň Joey, ale Orido je Orido).

"Jablko po ránu veterináře zahání. Ale když mu zubák vyrve tři zuby, tak mu moc do jídla není."


Takže návštěvu pana zubaře jsme zvládli. Chudák teď doufá, že bude mít zas od takovejchhle návštěv chvíli pokoj.
To ale ještě netuší, že zítra si dá manikůru.

Malými krůčky k velkému cíli.

28. srpna 2012 v 0:00 | Kůstka. |  rok 2012 (3 roky)
Já prostě miluju, když mi do rány přijde téma týdne, které se úplně skvělým způsobem hodí k aktuálnímu dění. Zatím sice teprve druhé téma (na 'Máma' se mi psát nechtělo), které by se dalo nějak zpytlíkovat, ale nevadí.

Jdeme dál..!

Dnešek opět zasvěcen tréninku. Po včerejší pauze to bylo potřeba. Dneska jsem přijela po týdnu bez K., ale držák se vždycky najde. Tentokrát mi dělala pomocnici maminka. Musím říct, že její odhodlání bylo velké, ale strach byl větší. Už vím, od koho má moje sestra to neustálé ňuchňání Orouše, když s ním něco dělám a potřebuju, aby vnímal mě, ne její ruce. Ale co, to se dá přežít. Čas od času. No co už.. Dneska jsem Orouše nemordovala tak dlouho, jako vždycky. Ze země byl totiž naprosto úžasnej, on je prostě profík. Chody, zastavování, couvání, ustupování, však to ani nemusím všechno říkat. Stahování třmenů v pohodě, plácání do čehokoli taky v pohodě, nasedání zleva i zprava má následky akorát tak flegmatického frknutí. Prostě paráda. Ten kůň je poklad.

Další věc, která mi udělala radost, bylo to, že jsem s ním jezdila po place zase sama. Prostě jen tak, já, Orido a jízdárna. Každej jeho krok jsem si řídila sama. Celou dobu jsem si s ním povídala. Nevím, jestli proto, že to mělo uklidňovat jeho, ale sáhodlouhý monology o tom, jak musí bejt statečnej a projít mezi kuželama, nebo že nesmí vrazit do překážky, protože by se lekl a já bych letěla (ano, poníci dostali takový strašně velký překážky dělaný přesně na ně), uklidňovaly spíš mě. Chodili jsme po jízdárně, měnili jsme směr, chodili jsme mezi kuželama a nebo jsme prostě jenom zkoušeli zastavit a rozejít se. Při zastavování jsem sice dávala hodně bacha na to, abych ho moc nezatáhla za hubu, ale snažila jsem se být v klidu. Jenže vidina toho, že si Orido stoupne na zadní a v lepším případě poletím, nebyla zrovna to, co jsem potřebovala, takže trochu nejistota tam byla. Zvládl to v pohodě, nemůžu si stěžovat. Ale stejně tam je pořád ten pocit, že to je dvoumetrový zvířátko, který si ještě potřebuje v hlavě ujasnit hodně věcí. No co, to zmáknu.

"Nikdo nedokáže učit jezdectví lépe než kůň."

Ale abych se konečně dostala k samotné náplni článku. Chci s ním tenhle týden zkusit klusat ze sedla. S těma pokrokama, co už má za sebou, si myslím, že můžeme přejít na další level. Prostě naklusat. Snad by to neměl být zas tak úplně problém, psychicky jsem ho na vysedávání připravila v kroku. Jsem sebevrah, takže naklusání mě nijak neznepokojuje, cval bude už o něco horší. Ale nebudu si kazit iluze o idylické budoucnosti, prostě to vyjde. Protože otázka není, jestli se to podaří. Ono se to podaří.. jednou. A pak všem, co nám to nepřejou, ukážeme, že na to máme. Jelikož a protože na to máme. Už tomu prostě věřím, když vidím, co se z toho koně stalo. Je skvělej. My prostě jdeme dál. Rady vítáme a na kecy ostatních kašlem. Jedem si to svoje a daří se nám, tak proč se znepokojovat tím, že někomu ležíme v žaludku a tak si najde cokoli, čím by nám nějak škodil, hm?

Jestli to takhle půjde dál, tak to vidím na zimní skoky v hale a příští sezónu nějaké ty hobby. Doufám, že se mi tenhle můj malej sen splní. Bude to neuvěřitelnej zážitek, jet na závody s tvorečkem, kterýho jste si proste vypiplali. Každej ten malej pokrok hřeje u srdce, protože víte, že jste to dokázali vy. Že jste zodpovědní za to, co se stalo z toho zvířátka, které ještě nedávno neznalo sedlo. A přesně o tohle tu jde, o ten úžasnej pocit, kterej vás naplňuje. O tom je jezdectví.


Ano, fotka je hrozná.
Ano, angličtinu mám špatně.
Ale na tý fotce je Orido, takže tu fotku miluju.

Náznaky čehosi.

27. srpna 2012 v 12:00 | Kůstka. |  rok 2012 (3 roky)
V sobotu jsme zase s K. přijeli na Mirkov a šli jsme se projet bez třmenů. Vypadalo to jako dobrej nápad, že si zpěvníme nohy, bude prča. Ale Santos zlobil, takže jsem prostě měla tak nějak po náladě. Tu mi ale samozřejmě hned zlepšil Orido. Ty naše stále dokola se opakující rituály od přivedení z pastvy až po příchod na plac, tu snad ani už nemusím psát, protože každýmu je jasný, že čištění, uždění a sedlání. Ale musím konstatovat, že jak jsme ze začátku měli hrůzu z podušek, ze sedla, nechtěli jsme nosit udidlo.. už to zvládá naprosto bravůrně a při jeho sedlání si připadáte, jako že sedláte nějakýho staršího profíka. Dělá mi radost, i když tohle by vlastně mělo bejt úplně normální. Jenže když vím, jak se kvůli sedlání ještě minulej měsíc pomalu stavěl na zadní, tak i takovýhle prkotiny dost potěší. Jde mu to prostě úžasně. Fakt.

Jediný, co mi v sobotu chybělo, byla tušírka, protože si ji vzali na výstavu s falabellama. No co, vzala jsem krátkej bič a šla jsem na plac, jako by se nechumelilo. Na place mě čekalo velice milé překvapení. Jak jsem psala už minule, chůzi, klus a zastavování bez toho, aby mě předešel, už zvládá levou zadní. Uhýbání zadelkou, paráda. Jak jsem už říkala, stačí se mu na tu prdelku jen zle podívat a on ustoupí, protože přesně ví, že když přijdu moc blízko, následuje štípnutí v podobě plácnutí tušírkou nebo bičíkem. Ale co mi udělalo největší radost, bylo, když jsem jenom zvedla ruku a řekla jsem v klidu 'Back.' a on fakt hned začal couvat. Páni, tohle jsem nečekala. Hodně dobrý. Naprosto mi to vynahradilo to, že absolutně nechápe, co po něm chci při překroku. Nevadí, nedůležité.

Hodně velkou radost mi dělá, že Oridovi nevadí 'nasedání z obou stran'. Vlastně zprava spíš jenom hopsám, protože nasednout na dvoumetrový zvířátko zprava, fákt chuťovka. Ale oproti tomu, jak se na to tvářil prvně, hodně velkej pokrok. Největší radost mi ale udělalo, když jsem dosedla do sedla (to už je v pohodě, ani mě nevnímá, když na něj lezu) a K. nás odepla. Najednou jsme prostě chodili po jízdárně sami, já jsem si ho musela pobízet nohama (pobídky si vždcky 'všimne' až když ho zmáčknu fakt jako víc) a zatáčet otěžema. To byla nádhera, jak on fakt úplně poslouchal. Šel přesně tak, jak já jsem chtěla jet. Sice tak nějak pořád přežvykoval to udidlo, nakláněl hlavu a tak celkově si prostě zvykal na to, že se mu to udidlo v tlamě nějak moc hýbe, ale ochotně šel. Jediné, co mi dělalo trochu starost, byl okamžik, kdy Orido prostě mířil ven z jízdárny. Snažila jsem se ho otočit, ale nechci mu rvát za hubu. Nejlepší na tom celém bylo, že z jízdárny je to do kopce, a když jsem se snažila Orida otočit otěžema (protože on ještě neumí zatáčet na pobídku nohama), tak tam byly takový nějaký náznaky, že by si nejradši stoupl na zadní. To by neustál. Takže jsem se na to vykašlala a K. přišla a otočila ho zpátky na jízdárnu. Udělala jsem s ním pak ještě dvě kolečka a nechala jsem ho být. Byl to úžasnej pocit prostě na něm sedět bez toho, aniž by mě někdo držel na vazáku. A na otázku, jak vypadáme, jsem dostala odpověď, že kdyby nevěděli, že Orido se teprve učí, tak vypadáme jako když krokujeme před (nebo po) tréninkem. A to mi tak nějak psychicky pomohlo. Jsem nejpyšnější na celým světě.

Kdo má toho nejúžasnějšího mladýho valacha? Já. ^^


Ještě vám musím oznámit, že jsem tak strašně šikovnej ajťák, že se mi nějakým mě neznámým způsobem povedlo vymazat půlku počítače. Fotky, filmy, FOTKY. Maminka samozřejmě všechny fotky z přístrojů vymazala, protože "jsou v počítači, tak to nebudu mít ještě tady, ať to nezabírá paměť". Takže jsem zachránila z Oridových fotek pouze ty, které mám na facebooku. A to není nic slavnýho. Když se budou u článků opakovat fotky, tak mě to mrzí, ale není novej materiál. A foťák bude až k Vánocům..


Když nejsme ve své kůži.

24. srpna 2012 v 23:30 | Kůstka. |  rok 2012 (3 roky)
I něco tak úžasnýho, jako je Orido, prostě někdy nemá svůj den..

Ve čtvrtek jsem nadšeně přijela na Mirkov, že se povozím na mladým, ale plány mi překazila paní doktorka, která nás zrovna přijela přeočkovat. A očkování znamená po zbytek dne klid. Takže jsem ho podržela, dostal včeličku, jablíčko a šel odpočívat do výběhu. Veterinářka přijela hlavně kvůli Cikcakovi, kterej má zánět v noze, horečky a potřeboval antibiotika. Oridovi se navíc blížil termín očkování, tak nás vzala jedním vrzem. To mi připomíná, že během příštích čtrnácti dní nás čeká ještě strouhání kopýtek a přijede se na nás podívat i zubák, poněvadž nám asi začínají rašit vlčí zuby. Tak při nejhorším nám je zubák vytrhne, aby nám v pusince nepřekážely. Orouš je statečnej, to zvládne. Jen aby pan zubák nepřišel o tlapičku.

"Tvůj kůň může být pouze tak odvážný, jako Ty sám."

Ale abych se dostala k samotnému názvu článku. Dneska měl Orouš nějakou špatnou náladu. Mohlo to bejt blížící se bouřkou, Ahmedem nebo prostě tím, že se 'špatně vyspal'. Těžko říct. Ale znát to bylo hodně, hlavně ze sedla. Opakoval se rituál jako každý den. Čištění, uždění, sedlání, plac. Na place pilujeme věci, které se naučí. Překroky sice stále ještě moc dobře nechápe, ale to nevadí, není to to nejdůležitější. Když vnímá, tak už ani nemusím mít tušírku, a on ustupuje prdelí. Stačí, když se mu na ní jenom zle podívám. Učenlivej je neuvěřitelně, jen mu chvíli trvá, než mu některé věci dojdou. Dneska už mu po chvíli stačilo jen zvednout ruku a nepatrně zakmitat a couvalo se. Když ne, tak 'Back!' pomohlo- Šikula, tohle už by nám šlo. No a chůze a klus bez předcházení, zastavování z kroku a klusu bez předcházení, to je paráda. To mu jde snad ze všeho nejlépe. Jsem na něj pyšná, ze země už nám to jde skvěle. Dneska jsme to zvládli bez kozlování, čemuž jsem se docela divila. Sice měl jednou náznak čehosi, ale uklidnil se a spolupracoval. Uznávám, že ačkoli to nebylo úplně stoprocentní, vždycky to může být horší, takže jsem vlastně i přes menší zádrhely byla spokojená.

Jak ale přišlo na práci ze sedla, nastal takovej převrat. Takové ty hlasité záležitosti už nám nedělají problém. Sice se občas lekne, když rychle stáhnu třmen, ale to leknutí je nepatrné, takže to beru tak, že to vlastně není. Už i ohopsávání z obou stran zvládl bravůrně. Nasedání mu nedělá nejmenší problém, takže sednout si do sedla je vlastně v cajku. Jedinej malej zádrhel je v tom, že Orido nemá absolutně žádnej respekt z K., takže si z ní dělá dobrej den, když ho vodí přitom, co já na něm sedím. Podle toho to taky pak ale vypadá. Orido chodí jako magůrek, absolutně mu je nějakej člověk vedle něj jedno a nemá nejmenší potřebu cokoli udělat navíc. Tady není chyba v Oridovi, ale v K., protože ona je v tomhle případě ten hodnej polda a Orouš toho dost využívá. A já, poňáč pak mám už docela nervy (adrenalin dělá svoje), tak jsem na K. občas i zlá, ačkoli nechci. Jsem prostě nerudná, protože Orido si dělá co chce a K. prostě asi nemá tolik zkušeností s mladejma koňma, aby ho dokázala spacifikovat. Chápu, že z něj má respekt, přeci jen je to tříletej magor, ale neměla by to na sobě dát znát a prostě ten respekt vybudovat. Samozřejmě taky chápu to, že se bojí s ním nějak brutálně zacházet, poněvadž nechce, abych skončila s frakturama úplně všech známejch i neznámejch kostí.

"Koňák by nikdy neměl ukázat strach či zlost."

Není to se mnou jednoduchý. Potřebovala bych se naklonovat, abych s Oridem mohla být zároveň ze sedla a ze země. Co ale mladej předváděl dneska, to mě trošku zklamalo. Vím, že se to prostě nedá ze dne na den, ale asi jsem někde v hloubi duše doufala, že by to mohlo vyjít. K. nás odepla a my jsme asi minut bezprizorně bloudili po jízdárně. Upřímně? Orido se nedal ovládat, protože na otěž reagoval tak, že ohýbal hlavu a naštvaně frkal. Chvílema jsem si odříkávala motlitbu koně (ano, umím ji zpaměti), zvláště pak pasáž 'Tvůj hlas mi nahrazuje otěže". Co si budeme povídat, Orido na hlas házel bobek. Prostě šel, kam se mu zachtělo, aniž by jakkoli dbal na to, že vlastně pořád jsem na jeho hřbetě. Což povrzuje mou doměnku, že mě na zádech téměř necítí. Je možný, že jsem maličko zpanikařila, ale měla jsem prostě nějakej špatnej pocit. Orido prostě nebyl jako obvykle, nebyl ve svý kůži a bohužel mě to asi trochu rozhodilo. Nedá se nic dělat. Dospěla jsem k závěru, že když se nechám odcvaknout, tak budeme potřebovat pro začátek jednoho bílýho, aby Orido poslušně ťapal za někým zodpovědným. Do Santosovi péče bych ho klidně svěřila. Uvidíme, jak to bude, snad se mi povede tyhle nedostatky co nejdřív odstranit. Oridek se holt bude muset snažit a máknout.

Takže abych dnešní den shrnula. Orouš dělá pokroky, ale když nemá den, tak se prostě nedá pracova na plno. I přes to všechno jsem ta nejpyšnější máma na světě. Protože NIKDO nemá tak úžasný dítě, jako mám tu čest mít já.


Co dodat, mám prostě skvělej život.

Dream becomes real.

22. srpna 2012 v 22:19 | Kůstka. |  rok 2012 (3 roky)
Tak jsem dneska z Mirkova zase přijela spokojená a nadšená! Dítě mi dělá radost, protože ty jeho pokroky jsou neuvěřitelný.

Dneska jsem opět začala tím, že jsem mladýho vypucovala. On nebývá špinavej, právě naopak - vždycky je jeden z nejčistších koní na louce. Nejhůř zadělaný má vždycky ty jeho obrovský kopýtka (tankery). Dneska to byl ale docela extrém, chvíli jsem měla špatnej pocit, že to ani nevydloubám. Ale jsem nejšikovnější, podařilo se.
Oridek si pomalu ale jistě zvykl, že kdykoli má 'trénink', pokaždé mu dávám do tlamičky studený udidlo. Může bejt rád, že mu do huby necpu kovový jednou lomený udidlo, ale má komfort v podobě dvakrát lomeného jablečného udidla. Maminčin mazánek, to se nezapře. Jsem ale ráda, že udidlo přijímá víc než dobře. Nejsem natolik trpělivá, abych se ještě, s prominutím, srala s tím, že se kůň nechce nechat nauzdit. Díky bohu za něj. Přes uzdečku mu samozřejmě dávám ohlávku, aby mohl na place pracovat ze země na vazáku. Šlo by to sice i bez ohlávky, ale s tou ohlávkou je to lepší (a bezpečnější). No, když už jsme teda nauždění, tak přichází obrovská hrozba - sedlání. Nová černá poduška (která nám mimochodem strašně moc slušánkuje), beránek a nakonec velice oblíbené sedlo. To zvládáme už vcelku dobře. Vlastně líp, než dobře. Už nám to nevadí. Pak samozřejmě podbřišník, protáhnout martingalem, dotáhnout.. a koník je připravenej, můžeme vyrazit na plac.

"Ach kůň. Pohleďte - šlechetnost bez domýšlivosti, přátelství bez závisti, krása bez marnosti. Ochotný sluha, a přesto nikdy otrok."

Na place přišel největší strašák, jakej podle Orida vůbec může bejt. Přišla řada seznámit ho s tušírkou (ano, Ahmed už dle jeho názoru není to nejhorší, co na něj může vybafnout). On je totiž strašně tupej. Ne, že by byl hloupej, to ne. Právě mě někdy až děsí, jak moc je rafinovanej a chytrej. Ale potřebuje dostat ťafku, aby vůbec začal vnímat. Nebiju ho, to chraň bůh, ale jedna výchovná ještě nikdy nikoho nezabila. Stejně to pomalu ani necejtí. Ale abych se vrátila tam, kde jsem začala. Vytasila jsem tušírku, že mu přejedu po plecích, krku, zádech.. nezdařilo se. Orido opět provedl svou akci a proběhl se po jízdárně. Mám pocit, že už to začíná dělat schválně. Štve mě s tím. Prostě si to potřebuje urovnat v hlavě, když má nějakej problém. Srovná se a pak je celej zbytek tréninku v klidu. Vím, že si to prostě potřebuje ujasnit ve škebli rybničný, ale vážně mě to začíná pěkně štvát. Vlastně už se ani nesnažím o jakejkoli pokus zabránit tomu, protože stejně odběhne a já akorát skončím se spálenejma rukama. No mám to za potřebí? Ne. Tak si to tedy vyřídil, vrátil se (techniku Pápáláláazaszpátky ovládáme vynikajícně) a mohli jsme začít pracovat. Ještě jsem mu o dírku dotáhla sedlo, aby to měl tak, jako když jde jezdit. Na to už je zvyklej. Když přijde na věc, neexistuje většího flegmatika, než je náš Oridoslav. Nechá si líbit prakticky všechno, ale když se mu něco hodně nelíbí, dá to znát.

Tušírka je v našem případě pro výcvik nezbytná součást, jelikož jsem zjistila, že pokoušet se o něco bez ní, prakticky nemá cenu, jelikož není viditelný výsledek. Tím, že Orido ze začátku párkrát tou tušírkou dostal na prdel, později mu stačilo, že tušírku viděl a hned měl větší respekt. A tak to má být. Je možné, že názory některých z vás se neshodují s tím mým, ale zkuste si s Oridem překroky bez tušírky, pak si to povíme. Ale abych neodbíhala - zkoušeli jsme věci z minula. Chození tak, abych byla u jeho předních nohou, ale aby mě nepředcházel, to už zvládáme skvěle (samozřejmě s pomocí tušírky, kterou stačí jenom 'ukázat'). Zastavování tak, aby jeho nohy nepředešly ty moje, to už umí vynikajícně. Couvání sice musíme ještě dopilovat, ale nejhorší to není, naopak, je to lepší než minule. Překroky jsme zkoušeli poprvé, ale šlo to. Je co pilovat, ale napoprvé to nebylo špatný.

Když jsem ho takhle mučila už hezkou chvilku, tak jsem se odhodlala nasednout. Nemůžu si odpustit napsat sem poznámku, kterou pronesl jeden přísedící občan "Se tváříš jako sebevrah." Když jsem mu řekla "To proto, že jsem.", tak čuměl jako péro z gauče. Vysvětlení "Jdu jezdit." a ukázání na Orida mu stačilo. Vzala jsem si nezbytně nutné věci - helmu a vestu - a šla jsem sebevědomě k mladýmu. Nejdřív jsem si zase hrála se třmenama, bouchala do sedla, prostě jsem dělala takový ty strašně tichý věci, který jsou mimochodem moc fajn. Když už byl v klidu, tak jsem zase začala s tím svým pérováním a plácáním po zadeli. Pohoda. Ale říkala jsem si, že bych ho měla učit u z pravé strany. Nikdy nevíš, co se může stát a budeš potřebovat nasednout zprava. Když to koník neumí, tak nastává problém. Abych řekla pravdu, netvářil se moc nadšeně, když jsem se snažila dát nohu do pravého třmenu. Asi za minutu a půl už ale byl v klidu a stál, takže jsem si pohopikala i na pravé straně. Chudák pak byl zas úplně zmatenej, když jsem zase nalejzala z druhý strany. Pro velký úspěch jsem ještě zopákla poskakování v pravém třmenu a konečně jsem nalezla zleva. Bylo na něm vidět, že mě moc dobře vnímal. Než ho W. (která mi opět pomáhala za asistování naší milé K.) rozešla, tak jsem ho stiskla na bocích. Absolutně nevěděl, o co go, ale po chvíli už si to začal spojovat s tím, že se má rozejít. Abych řekla pravdu, jeho až příliš energickej krok mi dělal trochu starost, ale samozřejmě jsem statečná, takže strach přebilo štěstí, jelikož a protože byl prostě skvělej. Další věc, kterou jsme zkoušeli ze sedla, bylo couvání s pomocí otěží. Ze země ho W. couvala jako obvykle a já jsem navíc přidala couvací pobídku otěžema. Nedokáže se soustředit na dvě věci zároveň. Prostě nedokáže.

"Nikdo nedokáže učit jezdectví lépe než kůň."

Opět jsme ho takhle chvíli mučili a pak jsem teda řekla, že slezu dolů a nechám ho. Tak jsem si vyhodila pravou nohu ze třmenu, do levého jsem se opřela a přehazovala jsem pravou nohu tak, abych se dotýkala jeho zadku. Nohu jsem si položila plnou vahou, hýbala jsem s ní, byl v pohodě. Ale než jsem seskočila, tak se něčeho lekl a odskočil. Minule jsem takhle skončila s odřenou rukou, dneska naštěstí bez 'zranění'. Tak jsem si na něj sedla znovu, chvíli jsem seděla, a slezla jsem znovu. Tentokrát naprosto bez jakýchkoli obtíží. Prostě paráda, pašák. Něco se mu ale nelíbilo na vytahování třmenu a začal chodit. Tak jsem ten třmen sunula nahoru, dolu, nahoru, dolu a pořád dokola, dokud se nesklidnil. Zjistil, že to je zbytečný plácání energií, protože stejně ten třmen prostě vytáhnu. On si totiž všechno musí v tý kebuli nejdřív srovnat. S jeho dlouhým vedením to někdy trvá dýl, ale to už jsem si zvykla.

Takže abych to shrnula. Od minulého tréninku, který byl v neděli, si Orido srovnal ve škebli co potřeboval a dnes předvedl naprosto suverénní výkon. Zlepšuje se, viditelně. Ani nevíte, jakou z něj mám obrovskou radost. Neuvěřitelnou. Jsem pyšná matka. Myslím, že my dva ještě všem haterům vytřem zrak!


Prostě a jasně, po dnešním výkonu si naprosto zasloužil odměnu v podobě jablek a suchého pečiva, moštárnička moje malá. A jo, jsem hrozná. Měla bych začít konečně pořizovat nováý fotky a ne sem pořád cpát rok starý. Zlá Kačena, moc zlá.

Série plodných dní.

20. srpna 2012 v 8:30 | Kůstka. |  rok 2012 (3 roky)
Plodné dny započali již v sobotu, kdy jsme se já a K. vypravili na Mirkov. V deset hodin jsme vyrazili a na místo určení jsme přijeli asi v půl jedenácté. Já jsem s sebou samozřejmě vláčela všechny nový věci (a moje rajtky neunikly ničí pozornosti, takže jsem celý den poslouchala, jak jsou nádherné - to se mi zas něco povedlo koupit!), byla jsem ověšená jako vánoční stromeček. Navíc jsem s sebou vláčela ještě tašku s pitím a sváčou (to abychom nestrádali) a Billa tašku plnou suchého pečiva. Okamžitě jsem si vzala novou ohlávku s vazákem a šla jsem, spolu s K., do výběhu pro mladýho. Byl ve výběhu s hřebečkama, jako obvykle, ale dneska tam navíc byli SS, jak jsem jim začala říkat. Prostě "bílí". Samozřejmě jsem si ho okamžitě uchlácholila na svou stranu, protože jsem mu dala jeho milované jablečné pamlsky. Co si budeme povídat, on miluje prakticky všechno, co se dá sníst (ale to už jsem myslím někdy říkala).

"V koni se promítají sny člověka o vlastní síle, moci a kráse."

Po odchycení jsem si ho přivázala na uvazišti (Doufám, že mě neodrovná. Váš Vazák.) a vydrbala jsem ho novým čištěním (především kovové hřbílko se mohlo vyřádit, byl jak prase). Pak jsem poprosila K. aby ho podržela, když ho budu sedlat. Tak fajn, v pohodě, obouchala jsem ho novou poduškou, pak jsem jí přes něj hodila, následoval beránek a potom (strašák) sedlo. Zapnula jsem podbřišník a osudová chyba byla, když jsem za něj zatáhla, jestlli není moc utaženej. Miminko se asi kel (ano, lek) a předvedl nám ten jeho skvělej úprk, jak on to umí. Měla jsem trošku strach o K., poněvadž ona ho docela dlouho držela, takže jsem na ní musela maličko zařvat, ať ho okamžitě pustí, aby se něco nestalo (jak jí, tak jemu). On si v klidu odkozloval, tak jsem pro něj došla. A byl v pohodě. Jenom si to prostě potřeboval s tím sedlem vyřídit. Tak si to vyřídil a já jsem mohla přesedlávat, protože jsem něměla úplně dotaženo a sedlo se mu dost výrazně posunulo. Při přesedlávání byl úplně v klidu, on si ze mě prostě akorát rád dělá prdel. Ale s tím už jsem tak nějak smířená.

Vzala jsem si ho teda na plac a dělala jsem s ním takový nějaký blbinky. No, nejsou to přímo blbiny, ale nevím jak to jinak nazvat. Prostě takový věci jako je couvání, ustupování, klus, zastavování.. a tak. To by mu docela i šlo. Po deseti minutách, kdy jsem ho zlobila sedlem (strahování třmenů - nahlas, bouchání třmenama, plácání do sedla, zapírání se do třmenů..) jsem se odhodlala vzít si helmu a vestu. K. mi blbounka držela a já jsem začala pérovat ve třmenech. Kdybyste viděli ten jeho výraz. No co už. Takhle jsem se několikrát vyhoupla a zase jsem slezla. Pak jsem se vyhoupávala a plácala ho po zadku. Potom jsem se teda do toho sedla vyhoupla úplně. Byl nervózní, bylo to na něm poznat. Chodili jsme po place, z K. bylo cejtit, že nemá úplně nejlepší pocit, že ho vede, když jí předtím málem skočil na ramena. Takže to prostě nebylo úplně éňo ňůňo, ale pro mě bylo důležitý, že na něm sedím. Chodili jsme po tom place docela dlouho. Docela mě překvapil a lekl se, když jsem přiložila jemně pravou nohu k jeho bokům. Ta nervozita se ale nejvíc projevila při sesedání. Jak jsem se mu zapřela do toho jednoho třmenu, tak se mu to nějak nelíbilo a odskočil. Takže já jsem se snažil slézt nějak normálně, stejně jsem si odřela ruku. No co, byla jsem spokojená, mohlo to bejt i horší.
O Orouše jsme se postarali, já jsem pokřtila nové věci (právě proto se divím, že jsem nespadla) a hodili jsme ho zpátky do výběhu za ostatníma koňma.

"Oroušek prostě není normální. Ale co si budem povídat - jakej pán, takovej kůň."

Po třech měsících jsem jela na vyjížďku! Vzali jsme si s K. bílý a jeli jsme se projet. Konečně zase klus, cval, louky. Byla jsem zas šťastná, že konečně sedím na normálním koni. Wow, vážně jsem si to užívala. Jeli jsme s K. do bývalé stáje (kam chodila i ona, než odtamtud zdrhla), protože to je jenom nějaké dva nebo tři kilometry. Jeli jsme v klidu, tam jsme pokecali s holkama a jeli jsme zase zpátky. Bílí jsou sice pobízecí, ale cestou domů jsme chtěli klusat.. tak jsme tryskali no. Jsou to miláčkové.


Narozeninové dárky.

14. srpna 2012 v 23:15 | Kůstka. |  rok 2012 (3 roky)
Začínám být na Prahu vysazená. Chaos, panika, zmatek.

"Pořádek je pro blbce, inteligent zvládá chaos. Ale Praha je prostě Praha."

Včerejší den měl být zasvěcen nakupování dárečků k narozeninám, které mám ve čtvrtek. Úctihodných pár hodin jsme jezdili po Praze sem a tam (pokud jsme ovšem zrovna nestáli v koloně, na semaforech nebo na značkách "dej přednost v jízdě") a hledali, kde že vlastně ten Equiservis je. Už jsem tam s mámou byla, ale od té doby už má rodná hrouda jaksi cestu pozapomněla. Spoléhala tedy na mluvící tentononc v jejím mobilu. To, že jsme nejdříve jeli úplně nekam jinam, byl ten nejmenší problém. Když jsme zjistili, že bychom vlastně měli být úplně jinde, stříbrná kecací krabička odmítla poslušnost a vyšťavila se. Vzhledem k okolnostem jsme rozhodli, že asi nemá cenu dále bloudit Prahou, takže jsme si aspoň zajeli na vynikající večeři. Upřímně? Takhle přežraná jsem zase dlouho nebyla. Nejdřív jsem si dala vynikající těstoviny se smetanovosýrovou omáčkou a smaženou slaninou, a pak jsem neodolala pokušení a dala jsem si své oblíbené pomeranče s medem a vanilkovou zmrzlinou. Jak já to jejich jídlo miluju.

"Není lásky opravdovější nad lásku k potravě. A k Oridovi."

Pro velký úspěch výletu číslo I se dnes uskutečnil výlet číslo II. Tentokrát jsme dojeli napoprvé, kupodivu. Cestu jsem sice prospala, ale když jsme dojeli do Prahy, ožila jsem jak rybička a netrpělivě jsem vyhlížela Equiservis. Těšila jsem se jak malý děcko, když už jsme se teda podruhé trmáceli do Prahy. No co už.

Když jsme přijeli k obchodu, byla jsem venku z auta jako první, překvapivě. Zaběhla jsem dovnitř a zase jsem se kochala přízemím nabitým cajky. Od ohlávek, čabrak a sedel, přes deky, čištění, vybavení stáje, až po uzdečky, pamlsky, podsedlovky a chemii. Prostě jsem si to užívala. Pečlivě jsem vybírala ohlávku s vazákem. Nakonec jsem se rozhodla pro šedivočernou ohlávku a šedočernobílý vazák. Taky jsem ještě musela pořídit novej vazák kamarádce, protože ten můj blázen přelomil bezpečnostní karabinu. Pak jsem si vybrala černou podsedlovku s červeným a bílým lemováním (za čtyři kila, neber to) a mířila jsem k čištění. Tam jsem si vzala háček na kopyta, kovové hřbílko a hřeben. Čištění ladím do zelené, takže všechy tři úlovky zelené samozřejmě byly. Nemohla jsem zapomenout koupit Oridovi velký kýbl jablečných pamlsků, on je naprosto miluje. Ale co si budeme povídat, on miluje všechno, co se dá sníst.

"Váš kůň vás miluje, ne pro váš vzhled, ale pro vaši lásku (a jídlo!)"

Pořád jsem měla velkou rezervu do limitu pěti tisíc, takže mamka navrhla, že se půjdeme podívat do prvního patra. Tam jsem si vybrala šedohnědooranžovočerné (neidentifikovatelné barvy, vážně) rajtky. Dva tácy v řiti. Pořídila jsem si ještě podkolenky, abych měla do zádoby, protože podkolenek není nikdy dost. Tak jsem happy s úsměvem na tváři sešla dolů, matička zaplatila, založila mi tu jejich kartu a zjistila jsem, že máme útratu jen 3900,-, takže z dárků jsem si vybrala pamlsky. Tudíž má Oroušek dvoje. Naštvalo mě, že útrata byla tak "malá", chtěla jsem vědro. Ale co nadělám. Tak jsme s úsměvem na tvářích odmítli katalog Equiservisu (poňáč už ho doma mám) a šli jsme k autu. Ujeli jsme tři sta metrů a já jsem si vzpomněla, že jsem si nekoupila nejdůležitější věc z celýho nákupu. Vlastně právě proto jsme tam původně jeli. Zapomněla jsem na podbřišník. Sakra. Máma řekla, že už se nevrací, že tenhle týden pojede do Litoměřic se setrou koupit čištění, tak že si podbřišník vyberu tam. Původně jsem tam vůbec jet neměla, ale máma si netroufne podbřišník vybrat sama. Ale co, v Liťáku stejně nic nemají, je to jenom krizovka pro takovýhle případy, kdy madam na něco zapomene. Kurde, kdybych na ten blbej podbřišák nezapomněla, tak jsme měli útratu přes pět tisíc a mohla bych mít vědro. To jsem byla pěkně rozladěná.

"U koní není cajků nikdy dost. Obzvlášť, pokud má váš kůň zálibu v ničení."

Takže jsem se konečně nákupně uspokojila a můžu šťastně žít dál svůj živůteček. Fotky úlovků bohužel nemám, poňáč nemám na co fotit, ale to je snad jedno. Dneska byl plodný den a já jsem spokojená a happy. Co víc si přát?


Co bych pro jeho štěstí neudělala, že.

Konečně pořádný fotky.

8. srpna 2012 v 10:29 | Kůstka. |  rok 2012 (3 roky)
Ano, přesně tak.
Neměla jsem žádný pořádný fotky, na kterých by Orido vypadal normálně. A co si budem povídat, ani jsem je mít nemohla, když nemám čím bych nějaký pořídila (takže Ježíšku, já jsem tady). No, dneska ráno tak ležérně projíždím facebook (jako vždycky, když se nudím) a narazila jsem na jednu fotku, na který jsem spatřila svýho koně. Říkala jsem si, že to je nějaký divný, že by i můj oř měl konečně nějakou hezkou fotku. Tak jsem si rozklikla celý album na rajčeti a ono ejhle, těch jeho fotek tam bylo osm. No, mohlo jich být víc, ale to by nezbylo místo na fotky jeho kamarádů, že? Jsem spokojená i s tím málem, osm je pořád víc než nula. Prostě a jasně - Lůca Votrubcová byla fotit na Mirkově a ten můj koňouch se šikovně přimotával. Na tohle měl vždycky talent. Vlastně vůbec poprvé za historii blogu uvidíte Orida na pastvině (a dokonce i cválat!). Na to se přece nemůžete nepodívat.

It will be legen - wait for it - dary.

S velice hřejivým pocitem u srdce musím konstatovat, že ten kůň se změnil. K lepšímu, samozřejmě. Teď, když zhubnul, už se na něj dá dokonce i koukat.


Who needs people? I have better 'thing'.

6. srpna 2012 v 23:05 | Kůstka. |  rok 2012 (3 roky)
Páni, to se hodí. Koukám, téma týdne "Můj domácí mazlíček". Tak proč něco málo nenapsat? Orido sice není tak úplně domácí, ale mazlíček to je. A velkej. Ale co, má taky čtyři nohy, hlavu a ocas.

Jak jsme se k sobě vůbec dostali?
Začala jsem zhruba před rokem chodit díky své kamarádce do stájí. Naučila jsem se jezdit na těch nejcharakternějších koních, které jsem zatím měla tu čest poznat a jezdit. Nikdy jsem se moc o ostatní koně, které jsem nejezdila, nestarala. Bylo to prostě jen stádo, které jsem milovala jako celek, ale některé z těch koní dost dobře neznám dodnes. A jednou, v září, přišel ten den, kdy jsem si řekla, že Orido vlastně není jenom jeden z mnoha koní. Byl to den, kdy se mladí valaši vezli několik kilometrů na koňský trh. Každý si měl vzít na starost jednoho z valachů, na mě "zbyl" Orido. Řekla jsem si, proč ne, že. To byl ten osudnej okamžik. Čistila jsem ho a strašně se mi zalíbil. Držela jsem ho při strouhání kopyt. Nakládala jsem ho do vozíku. Když byli na tom trhu, tak jsem celý den byla u jeho boxu. Nanosila jsem mu tam seno, čistou vodu, postarala jsem se o něj, jako by byl můj vlastní. Celý zbytek dne jsem se kochala tou jeho zajímavou barvou srsti, tou dokonalou stavbou těla, tou rozkošnou šňupkou na nose, tím jeho kukučem. Už v tu chvíli jsem si přála, aby se neprodal. Naštěstí si ho nikdo nekoupil (což se divím, takovej krásnej kůň). Díky bohu. Když se vezli zpátky 'domů', vykládala jsem ho z vozíku, znovu jsem ho čistila. Každý den jsem mu nosila mňamky. Chodila jsem za ním do výběhu. Doma jsem o něm říkala mamce. Nechápala moje nadšení, ale já jsem věděla, že tenhle kůň je prostě jako dělanej pro mě. Takhle to bylo asi tři týdny, ale já jsem si toho mladýho vyjukanýho valacha nehorázným způsobem oblíbila. Mluvila jsem o něm doma stále častěji. Jednou jsem vyprávěla, jak byl hodnej při čištění, jindy zas, jak moc mu to jde ve volnosti. Řekla bych, že už jsem s tím mamku dost štvala, jenže o tom koni se nedalo jen tak mlčet.

"Krásný kůň je vždy zážitek. Je to ten druh citového zážitku, který slova pokazí."

Jednou jsem přišla jako každej den ze školy, zazvonil mi mobil a na displeji se ukázalo mámy číslo.
"Ano mami?"
"Jak jsi říkala, že se jmenuje ten kůň?"
"Myslíš Orida?"
"Jo, fajn. Pa."
Zavěsila mi. Trochu mi to vrtalo hlavou, proč se na to ptala. V životě by mě nenapadlo, že když večer přijede domu, tak mi s klidným hlasem oznámí "Mluvila jsem s Anežkou. Koupila jsem Ti Orida. Chci, abys věděla, že to je povinnost na celej život a že s ním bude hodně práce." Začala jsem brečet. Štěstím. Objala jsem mamku, protože na nic jinýho jsem se nezmohla. Pak jsem jí celej zbytek večera s úsměvem na rtech děkovala. Za ten večer slyšela tolikrát, že je ta nejúžasnější maminka na světě, jako za celejch čtrnáct let mojí existence ne. Asi si dokážete představit, jak moc to pro mě znamenalo, že mi koupila zrovna jeho. Je pravda, že už jsme uvažovali o pořízení koně předtím, ale to jsme se bavili tak o devítiletém koni. Nikdy by mě nenapadlo, že mi moje rodná hrouda pořídí koně, kterému v té době byly dva a půl roku. No, pár dní mi trvalo, než jsem si uvědomila, že Orido je vlastně MŮJ, a že už mi ho prostě nikdo nevezme.

"Asi nejkrásnější pocit koňáků - být vlastníkem koně. Nejde o to, že ho vlastníte. Jde o to, že už vám ho nikdy nikdo nemůže vzít."

A tak, 19. září 2011 se stal Orido oficiálně neodmyslitelnou součástí mého života a naší rodiny. Ten den je zatím jeden z nejvýznamnějších dní mýho krátkýho života, ale opravdu stál za to. Od toho dne se celý můj život změnil k lepšímu a je kompletně zasvěcený tomuhle tvorečkovi, který vždycky netrpělivě čeká, co že mu jeho milující panička donesla k jídlu. Ten kůň je poklad. A od toho dne žijeme šťastně až do konce (ne, do smrti ne). Doufejme. Máme spousty společných dobrých i zlých zážitků, ale já jsem vděčná za oboje. Ty špatné mi dávají lekci, naopak ty dobré mi ukazují, že všechno není špatné. Ba naopak, že je to moc dobré. Za dobu, co jsme spolu, se náš vztah neuvěřitelně prohloubil a posilnil. S Oroušem jsme si na sebe strašně moc zvykli a já si nedokážu představit život bez tohohle čtyřnohýho pokladu. Doufám, že před sebou máme ještě desítky (aspoň dvě a půl) krásných let plných dalších takových úspěchů i neúspěchů.


Tohle je, moji milí, ten samý kůň, který je v předchozích článcích už ten dvoumetrový macek. Ano, drazí, tohle je PRVNÍ DEN ŽIVOTA (16. března 2009) tohoto malého zázraku. Je to trošku nostalgické vzpomínání na dávnou dobu, kdy jsem vlastně vůbec netušila, že něco tak kouzelného, jako je Orido, někde na planetě běhá. A já měla to štěstí, že jsem ho našla.