homearchiv

Září 2012

Stále se něco děje. Opravdu.

24. září 2012 v 14:40 | Kůstka. |  rok 2012 (3 roky)
Ačkoli to tak dle aktivity na blogu nevypadá, pořád s Oridem něco děláme. A jinak tomu nebylo ani 22. září, tudíž v sobotu. Nebudu psát sáhodlouhý článek. Vlastně nebudu psát žádný článek, jenom vám sem hodím pár fotek, abyste se podívali, jak Orido "roste".



Výročí.

20. září 2012 v 22:22 | Kůstka. |  rok 2012 (3 roky)
Co že to bylo včera za speciální den? MĚLI JSME VÝROČÍ.

Je to vůbec možný, že už je to rok, co je můj? Ten čas hrozně letí. Kde jsou ty dny, když na mě koukalo malý dvouletý hříbátko. Teď už tomu jsou tři a půl. Myslím, že za ten rok jsme udělali hodně, když uvážím, že skoro neuměl na ohlávce, když jsme ho koupili (a zachránili jsme ho tak před krutým osudem odstrčeného a zničeného koně). Jsem vděčná za každou minutu, kterou jsem s ním v uplynulém roce mohla strávit. Každá chvilka pro mě znamenala většinou spoustu nervů, stresů a úsilí, ale stálo to za to a konečně můžu říct, že vidím výsledky. Není tomu ani půl roku, co ještě neznal sedlo. A dneska? Dneska se nechá sedlat jakoby se nechumelilo, jezdce snese a ten zbytek se dopiluje. Máme ještě čas, přes zimu v hale to natrénujem a koncem příští sezony bychom mohli zkusit jet třeba nějaké ty hobby, třeba na Tatran. Uvidím, jak se bude dařit. Někde v hloubi duše prostě doufám, že všechno bude v pohodě, že to půjde. A udělám všechno proto, aby se to prostě podařilo. Víte, jak je skvělej pocit sledovat ty malý pokroky? Ten pocit, když vím, že i přes nepřízeň osudu se mi prostě něco povedlo? Že i když někdo říká, že to nikdy nebude úplně stoprocentní, tak vidím ty pokroky a prostě věřím, že bude.

Za ten rok jsme si párkrát sáhli na dno, ale aspoň jsme se měli od čeho odrazit a zase se pomalu dostat nahoru. Asi jako když máte eskalátory, který se zaseknou a najednou jedou opačným směrem. Pak se zastaví a musíte kus ujít pěšky, už téměř nemáte sílu jít dál, nechcete jít dál, ale pak se ty schody zase rozjedou a vy máte radost, že aspoň něco pozitivního. A takhle pořád dokola. Trochu infantilní příklad, já vím, ale nenaděláte nic. Prostě mě to teď tak napadlo.

"Žádná chvilka mého života není ztracena, když je strávená s Oridem."

A jak jsme výročí slavili? Přeci tréninkem, to je jasné. Když nám ta lonž v pondělí tak pěkně šla, tak jsem byla rozhodnutá mladýho na ten kruh dostat jakýmkoli způsobem. Byla jsem totiž v to pondělí maličko na mrtvici, když měl tu svou vysírací náladu a vymýšlel si, že na levou ruku prostě nene. Ale on na tu levou je prostě horší, no. Nevadí, prostě jsem to zkusila. Sedláme už u uvaziště, abychom neprudili blízko stolu (a hlavně nepřekáželi balíkovátorům, traktorům, "úencéčkům" a podobným jezdícím strašákům). Oridovi se tam líbí, měl by si zvykat, bude tam bydlet. Akorát se musí dodělat vyšší přepážky mezi boxama, protože podle naší paní doktorky Orido ještě vyroste (říkala dvacet čísel, ale to jsem si v duchu říkala, že si asi lokla methanolu), takže stoosmdesáticentimetrová přepážka prý nestačí. A další pak je cestička před boxy, která už se postavila, rozebrala, postavila a nyní je znovu rozebraná ve stádiu opětovného skládání. Když jsou naši dělníci tak kyšovní, co naděláme, hm? Ale abych se vrátila k Oridovi. Šel na plac s Rivalkou, aby si zvykal, že nemá celou jízdárnu pro sebe a svoje výmysly. Vyslala jsem ho teda na kruh, na pravou ruku, tu lepší. Šel krásně, sice jako hlemýžď, ale na kruhu. Zastavování nám sice pořád ještě úplně nedochází, takže zastavujeme i dvě kolečka, ale asi mu někdo bohatej koupil delší vedení. Pak přišel čas na výměnu. K mému upřímnému údivu Orido šel na kruh, šel na kruhu, pak i zastavil. Byl parádní. Hlemýždí tempo, ale parádní. Nechtěla jsem s ním rovnou klusat, takže jsem si ho zase přehodila na druhou ruku a pobízela jsem ho do trochu energičtějšího kroku. Šel perfektně. Výměna proběhla bez sebemenších zádrhelů a i na druhou ruku šel krásně. Sice se jednou zastavil a když jsem ho jemně ťukla tušírou, tak vyběhl dopředu, ale jinak naprosto skvělý. Jeden z důvodů, proč ho lonžuju na ohlávce, nechci mu úplně oddělat tlamu, když takhle vystartuje. Uzdečku samozřemě nosí, ale lonž má prostě připnutou na ohlávkový kolečko, kam se připíná normálně vazák. Takže jsem pěkně olonžovala, odepla jsem mu provaz a chodila jsem s ním na volno po jízdárně. Krok, klus, zastavování, couvání, takový ty normální věci, kterýma jsme začínali. Pamatuje si, chlapec. Sice mi pak jednou vzal roha za Rivčou, protože jsou to kamarádi už z bývalé stáje, kde byla Rivča na zimu, ale jinak byl naprosto senzační. Měl dobrou náladu on, měla jsem dobrou náladu já a šlo nám to skvěle. Byl to jeden z těch dnů, co mě nutí zvednout se a jít dál makat na tom, co chci a nepolevovat. Dodává mi víru v to, že on to zmákne. Protože on je prostě úžasnej!

"Když se Ti nedaří najít důvod, proč pokračovat, vzpomeň si na důvod, proč jsi začal."

Po dloluhém, náročném a vyčerpávajícím tréninku přišel čas si orazit a užít si po práci zasloužený odpočinek. Nejdřív si ale Orido musel z jízdárny odnést svoje cajky. To vlastně byla jenom tušíra, kterou jsem zahákla pod bočnici, a lano, který jsem omotala kolem tý tušíry. Ale odnesl si cajky sám! U uvaziště jsem zase odsedlala, oduzdila, dala jsem mu ohlávku a přišel čas na nejlepší část dne - Orido dostal Mňamkakýbl. Pěkně ovísek, jablíčka, pamlsky a suchý pečivo. Oves už neměl dost dlouho, takže se po baště docela rychle zaprášilo. Ale než to všechno stihl zbodnout, tak jsem ho ještě tak láskyplně přelízla kartáčem, vyčistila jsem mu kopýtka od písku, protože bylo opět mokro, a pak už jsem si jenom tak sedla a koukala jsem, jak mizí i poslední půlka jablka a zbytek ovsa. On je tak rozkošnej, když papinká a od tlamičky mu tečou vodopády slin smíchané se šťávou z jablek a kousky rozžvýkaných pamlsků. Kdybyste viděli ten jeho nevinnej kukuč, když se teda zrovna nezmění v psychopata snažícího se mě sejmout za jakýchkoli okolností. A jak se ještě brouček zkoušel dostat do kapsy, aby pak zklamaně dal hlavu zase pryč - po zjištění, že nic nemám. Miluju toho koně. Už rok a každým dnem ho miluju víc. A když už si myslím, že ho znám, ukáže mi, že ho neznám ani z poloviny tak, jak si myslím.

A tohle na něm zbožňuju!

Doufám, že nás čeká ještě spousta dalších výročí, protože já prostě miluju to, jak vždycky mění barvu na léto a na zimu, jak zkontroluje, jestli ostatní nemají lepší žrádlo než on, jak na mě kouká těma čokoládovýma očičkama, jak se tím růžovým čumáčkem lísá, jak se ladně vznáší, když kozluje, s jakou elegancí se pohybuje, ty jeho všechny čtyři bílý nohy, rozkošnou hvězdičku, věčně zacuchanej ocas, každej vír z chlupů. Zbožňuju ho a už si bez těchle zdánlivě běžnejch věcí nedokážu představit další obývání týhle planety. Nebýt jeho, nebylo by na Zemi nic, pro co by se vyplatilo věnovat tolik času, úsilí, lásky a trpělivosti. Nebýt jeho, neměla bych co psát do sešitů matematiky, co kreslit na výtvarce, nad čím celý dny přemýšlet a co dávat na nástěnku.


"To, že nám někdo nic dobrého nepřeje, nám žíly netrhá ani krev nesaje."

Děkuju, Orido.

Komunikuju, komunikuješ, komunikujeme.

9. září 2012 v 13:05 | Kůstka. |  rok 2012 (3 roky)
Sobotní den byl jedna velká zkušenost, ale musím bohužel konstatovat - čekala jsem od toho asi víc, než mi paní mohla dát.

Ráno jsme jeli na Mirkov na desátou, jela s námi opět i Klára. Dojeli jsme asi pět minut po té paní, která už seděla u kafíčka a vykecávala. Verča mě docela popoháněcím způsobem poslala pro Orida, aby se mohlo začít. Tak fajn, neremcala jsem, vzala pár pamlsků, ohlávku, vazák a šla jsem společně s Klárčou do výběhu. Ve výběhu jsme ještě dopustili vodu, protože koně byli na suchu, a pak jsem teda to svoje dítko polapila. Šla jsem si ho nejdřív normálně vyčistit, protože přece nebude špinavej, když přijde na věc, hm? Tak jsem mu vybrala kopýtka, rozčesala hřívu a ocas (nevím proč, ale vzpomněla jsem si na Ledově ostří) a tak nějak celýho jsem ho prostě vzala hřbílkem a kartáčem. Nastříkala jsem ho repelentem, aby aspoň trochu omezil ty mouchy, protože v sobotu jich bylo požehnaně. Když ho otravujou mouchy, tak je strašně nervní, furt si je odhání, nepracuje, prostě se zabývá jenom těma mouchama. Chápu, že jsou naprosto hrozný.

Ale tak fajn, po nějakých deseti minutách čekání na paní, jsme šli na jízdárnu. Chvíli jsme tam jen tak chodili, potom nás zavolala k sobě. Stáli jsme tam jako tvrdý Y a ona se vesele vybavovala s publikem o tom, co to vlastně je horsemanship. Upřímně? Orido byl tak nechutným způsobem znuděnej, že kromě neustálého zívání okusoval co se dalo. Od mých rajtek až po vodítko. Chvílema bořil čumák i do písku a spal. Z tý naší hodiny jsme asi třicet minut na začátku stáli, abysme si vůbec poslechli, co je horsemanship, kdo je ona a takový ty odborný lékařský pindy. Chvílema mi přišlo, že si madam prostě jenom naštudovala nějakou knížku o horsemanshipu a teď nám to tam jenom předabovává. Bylo to takový divný, jenom tak tam stát a koukat na ní, zatímco mě můj kůň oždiboval. Uh, během té půl hodinky se mi podívala do očí asi tak třikrát, protože to vážně všechno říkala lidem, kteří seděli nad jízdárnou a koukali na mě. Nejvíc se mi líbilo, jak ona toho koně nejdřív nechala usnout a potom po něm chtěla nějakej pohyb, jakože budoucí skokan a drezurák, tak musí chodit dopředu. Ukažte mi, jak ona by rozespalá ve tři ráno šla běhat.

Když dokecala, dala Oridovi provazovku a dlouhý westernový vodítko, s tím, že moje ohlávka je naprosto nevhodná a vazák prý rovnou můžu spálit a opéct si na tom ohýnku buřty. Že prý, když začne blbnout, tak ho na tom neudržím. Dobrý, fajn, jasně. Ale co má proti tý ohlávce, to jsem nepochopila. Že prý provazovka je ostřejší, takže koník líp reaguje. Hah, mě Orido reaguje úplně v pohodě, takže nevím, co zas měla za problém. Pak mi řekla, ať jí ukážu, co tak jako děláme. Uh, udělala jsem s ním tři kroky a ona hned, že jako má nějakou technickou. Myslím, že poprvé to bylo na to, jak se rozcházím a zastavuju. Že mu musím jakoby udělat nabídku a pobídku. Prostě to rozfázovat. Jako jo, dobrý. Ale její druhá technická mi trošku vadila. Jenom tak mírně. To bylo, když jsme couvali na ten prst. Že prostě před ním zvednu ruku, kmitám prstem a on couvá. Víte, co mi na to řekla? Že ho nesmím všechno učit jako cvik, ale že to má chápat pouze pomocí tlaku. Jako trošku jsem nepochopila, proč by ten kůň prostě nemohl umět couvat na tlak a zároveň i na ten prst. Co je na tom špatnýho? To mi jako zvedla žluč.

Ale abych nehledala jenom špatný věci, určitě na tom bylo něco pozitivního. Je pravda, že třeba ohledně naklusání mi pomohla dost. Že se prý musím i tělem jakože nahnout dobředu, protože když jsem moc vzpřímená, tak mu dělám jakoby zeď. Takže na něj to pak působí, že jako pobídka, tak má jít dopředu, ale zase zeď, takže má stát. Pak asi chudák je zmatenější než já. Jakmile jsem se trochu předklonila, klusal hned. A další věc byla, že Orido byl zvyklej chodit vždycky tak, že jsem já chodila zleva. S její pomocí během pěti minut šlapal jako hodinky i zprava. Ale tohle bylo tak jediné pozitivum první hodiny, protože ten začátek, to byla tragédie. Ale co, aspoň něco málo si Orido z téhle hodiny odnesl. Na konci ho ještě vysílala na kruh, bohužel né moc úspěšně.

Pak následovali dva roční koně, Šíša a Fabio. Musím říct, Šíša pracovala jako když to dělá odjakživa. To se ovšem nedalo říct o Fabiovi, který po slečně několikrát hrábl, když si stoupal na zadní. Pak si madam dala pauzu na oběd, protože toho asi měla plný kecky, a já jsem s maminou a Klárčou jela do města pro smažený nudle s kuřecím masem. Labůžo. Když jsme se vrátili, zrovna byla na place Ines. V tu chvíli jsem věděla, že mám ještě minimálně hodinu a půl čas, protože jsem před sebe pustila slečnu od Šíši, pospíchali, takže aby nemuseli čekat o hodinu dýl. Já jsem se aspoň v klidu najedla. Zkoukla jsem si na place Ínu a Šíšu a pak jsem šla pro Orida, kterýho jsem se rozhodla na druhou hodinu nasedlat. Hm, to byste nevěřili, zase jsem na ní přes půl hodiny čekala. Tak jsem prostě šla na plac, chodila jsem tam s Oridem bez vazáku, klusala jsem s ním, zastavovala, prostě jenom aby nestál. Ani jsem si neuvědomila, že jsem nasedlala špatně. Prostě jsem měla gumy vpravo, už jsem ani neuměla strany, dobrý co? Pak nějakýho blba napadlo, že mi mají postavit vedle sebe tři sudy, ať je přeskočíme. Samozřejmě, že je Orido neskočil. Ale kdyby jenom tohle, pak jsem od slečny dostala zjebáno já, že ten kůň se takhle nemůže naučit skákat, že jo. Dobrý, cajk. Druhá hodina pak probíhala tak, že slečna učila Orida na lonži. Ze začátku nic moc, ale potom už to docela šlo. Nejdřív krok, potom klus. Na obě ruce. Musím říct, udělala ze mě debila, co si neumí olonžovat vlastního koně. To je vždycky úplně skvělý, že vám s koněm něco nejde, pak přijde nějakej jakože odborník a ukáže vám, že to jde. Pak se cítíte jako úplný pako. Zvlášť když má dotyčnej velice kousavé poznámky. Ale co, aspoň Orido chodil na kruhu. Sice mu to na levou ruku jde hůř, ale to se dopiluje, každej kůň je na jednu stranu horší.

Když dolonžovala, tak si se mnou chvíli o tom povídala, že co a jak. To už byla docela v pohodě a já jsem si myslela, že se vyhnu tomu, abych si na Orida sedala. Nechtěla jsem na něj lézt, když na mě čumělo milionomrdesát lidí, strašně mě to znervózňuje, ale poslat je do prdele nemůžu. Asi deset minut mi radila a pak mi řekla, ať teda na Orida vlezu. Dobrý, vzala jsem si helmu, vestu, dotáhla jsem, Klára ho podržela a já jsem si na něj sedla. Měla jsem čekat, než přijde za mnou. To, co jsem viděla, se mi jako ale vůbec nelíbilo. Nesla v rukách tušírku. Že prej, když nepůjde, tak mu mám lehce šivuhnout tušírkou. Jasně, mooc milý, ale za a) ten kůň dopředu jde až až, za b) na tušírku se sedla není zvyklej a za c) i kdyby nešel, tak mu tou tušírkou nedám, protože nejsem úplnej sebevrah. Jenže když jsem jí jasně řekla, že ten kůň se prostě tušírky bojí, tak mi řekla, že jí to nezajímá. Jasně, jí nezajímá nic. Ona má přístup ve stylu 'Bojíš se? Mě to nezajímá. Nechceš? Mě to nezajímá. Prostě máš smůlu, mě to nezajímá.' Jí to možná nezajímá, ale na tom koni jsem seděla já, ne ona. Chtěla bych vidět jí, jak si na něj bere tušírku, kdyby jí sejmul tak, jako ve středu mě. Asi by změnila přístup. Hm, dobrý, takže nejdřív mi nacpala tušírku, potom mi dala nohy dozadu a nakonec mi furt říkala, že mám mít palce nahoru. Takže já jsem si pořád hlídala tu tušírku, abych se ho nedotkla, protože jsem nechtěla skončit na zemi, když na mě čučelo tolik moc hodně lidí. Samozřejmě, že Orido blbnul. Popobíhal, párkát vyhodil, no prostě paráda. Ona pak teda uznala, že dopředu jde, takže tušírku nepotřebuju. No měla jsem dost, kámo brácho. Takže jsem ještě chvíli chodila po jízdárně, několikrát mě úplně nacpal na hrazení, popobíhal a nechtěl zatáčet. Byla jsem na nervy, navíc ona do toho furt měla nějaký kecy. Pak nás teda jakože chytla, abych slezla. Slézala jsem a Orido co? Začal zas poskakovat jako hopsakoule. Tak jsem se chytla sedla, abych neletěla na zem. Když se uklidnil, tak mi řekla, ať vyndám nohy ze třmenů a seskočím. Tak jsem jí prostě politicky vysvětlila, že je naučenej, že slézám tak, že si stoupnu do třmenu, přehodím nohu a slezu. Kupodivu neměla námitky. Takže jsem si posbírala věci, co jsem měla na jízdárně a se slzama v očích jsem šla z jízdárny. Nějak jsem prostě měla ze sebe špatnej pocit, přišlo mi, jako bych na toho koně prostě neměla. Že to nezvládnu, obsednout ho. Hrozně mi srazila sebevědomí. Pak jsem celej zbytek dne měla špatnou náladu a doma jsem si ještě zalezlá v pokojíčku pobrečela. Ale co, to prostě zmáknu. Musím, už jenom proto, že si hodně lidí myslí, že na to nemám. A doufají, že to nezvládnu.


Fotky ani videa nakonec nemám, protože vcelku nebylo co fotit nebo natáčet.

Šmakuje písek?

6. září 2012 v 21:05 | Kůstka. |  rok 2012 (3 roky)
Infantilní nadpis, že? Ale nebojte, pohodlně se usaďte, párátkama si připíchněte víčka, aby vaše oči zůstaly otevřené, hned zjistíte proč.

Středa, jaký krásný den na to, jet si zajezdit. Svítilo sluníčko, prostě ideální počasí na to, trochu pomordovat kočičáka. A tak se i stalo, samozřejmě. Vyzvedli jsme Kláru a razili jsme naším červeným bobíkem, pirátem silnic, na Mirkov. Nahoře je teď docela rušno, dodělávají se boxy, pracuje se na střeše, vozila se hlína na rozestavěnou kruhovku, prostě nářez. Ale to je vlastně na tom to nejlepší, až tam bude klid, tak to už bude klid až moc. Miluju, když se tam pořád něco děje. Jak já se těším, až Orido naběhne do svýho boxíku, až mu budu kydat, dávat vodu, už mi to chybí. Od doby, co byl na boxe v bývalé stáji, se prohání na pastvinách. Jasně, že kydám, ale vždycky se víc snažím a mám lepší pocit, když kydám svýho koně. Protože Orido přece nemůže stát na sračkách, hm?

Ale k věci. Dneska jsem na Mirkov přijela s tím, že bychom mohli vzít Orida a starší koňouchy na krokovku ven. Přišlo mi tako jako skvělý nápad. Myslela jsem, že ho unavím na jízdárně a pak si ho vezmu na procházku. Samozřejmě jsem, po jednodenní pauze, Orida zase brutálně přepadla ve výběhu a nekompromisně, asi jako Gestapo, jsem ho odvedla od rodiny, od stáda. Miluju, jak on je vždycky úžasně čisťoučkej. Ale o kopýtkách se to říct nedá, to je vždycky něco, to vyčistit. Ty jeho malý tankery. Když bylo vyčištěno, naužděno a nasedláno, razili jsme zase na jízdárnu. S tušírkou, helmou a vestou v rukách jsem sebevědomě došla na plac, po boku věrného oslíka. Zase jsem s ním zkoušela nějaký blbosti ze země. Byl divnej, zlobil, neposlouchal, nic se mu nechtělo. To se mi dlouho nestalo, že by Orido nechtěl spolupracovat a dělal blbosti. Myslela jsem, že mu píchnu septum, aby se blíže přiblížil vzhledu vola, na kterýho si hrál.

Ale co už, vzala jsem si potřebný bezpečnostní vybavení a hup na něj. Teda, tak hladce to nešlo. Ustupoval, odcházel, nebyl v klidu. No co, sedla jsem si na něj. Chodila jsem po jízdárně, Orido ale neměl nejmenší chuť spolupracovat. Prostě kravil. Chodila jsem si takhle v klidu po jízdárně, když najednou začal foukat vítr. Nevím, jestli jste si toho v předchozích článcích na fotkách či videu všimli, ale na dřevěném hrazení jízdárny máme připíchnutá drezurní písmena. Normálně na papíře, takže ve větru to vlaje. No jo, Oridek potřeboval záminku, aby se mohl vyřádit, a tohle se mu evidentně zdálo jako velmi dobrý spouštěč skvělých údálostí. Nejdřív vyskočil dopředu a potom mi tam jednoho loupnul. Vyhodil mě ze sedla, ale do sedla jsem pak zase dopadla. Než jsem se rozkoukala, loupnul dalšího, čímž si mě hodil na krk. Řeknu vám, pěkně jsem se o ten jeho krkoun praštila. Ale to by nebyl Orido, aby nehodil ještě třetího kozla a nesejmul mě úplně, že? Udělala jsem mu salto přes hlavu a dopadla jsem na záda (a pak, že prý kočky dopadají na nohy.. kecy.). Z tohohle pádu jsem si odnesla maličko podlomenou sebedůvěru, doškrábanou ruku (ani nevím od čeho), natáhnutej sval na zádech a nějakou tu modřinu. Jediný, co mě na tomhle pádu štve, že to mamina nenatočila. Ona nás totiž natáčela, začátek tam je, ale jakmile jsem už letěla, tak dala mobil dolů a společně s ostatními koukali, jestli dejchám. K jejich smůle jsem jim ukázala, že jsem v pohodě. Na slova jsem se nezmohla, nějak jsem se rozbrečela. No co, lekla jsem se. Ale prej ten pád byl tak ladnej, že ho musím zas zopáknout, aby to mamina mohla natočit.

"Nejsi dobrý jezdec do chvíle, než spadneš.."

Pohodička, hup na něj znovu. Kdybych to nechala tak, tak by si zvykl, že když se mu nebude chtít, tak mě sejme a má klid. No, právě proto jsem si na něj sedla znovu. Sice jsem si musela pár slz otřít, ale to by tolik nevadilo. Spíš vadilo, že jsem měla takovej ten divnej pocit (znáte to, když spadnete nějak tak blbě z koně a pak na něm znovu sedíte?) a Orido to prostě věděl. Ale co, seděla jsem a to bylo hlavní. Řeknu vám, takhle kravit jsem ho nezažila. Furt poklusával, zastavoval aby zaržál na koně.. no zkrátka a dobře - byl na pěst. Když se asi po deseti minutách trochu uklidnil, tak ho Klárka připla na vazák, že zkusíme ten klus. Musela jsem se pár koleček rozdejchávat a překonávat sama sebe, abych do toho šla. Přeci jen, nechtělo se mi, už jsem jenom čekala, až mě sejme znovu. Ale k mému údivu, po dobu klusání jsem asi třikrát vysedla, pak se lekl Tatry navážející hlínu na kruhovku, takže tak nějak zvláštně přidal do kroku. Naštěstí ho Klára držela. Už jsem se zase viděla na zemi, vážně. Ale tak v pohodě, přešli jsme krátkou stěnu krokem. Ale to by nebyl Orido, aby nehodil dalšího kozla, nestoupl si na zadní a nezačal skákat jako tydýt. Samozřejmě, letěla jsem znovu. Tentokrát ne přes krk, ale přes prdel. Pěkně na záda. Dala jsem si docela řachu do hlavy, nic příjemnýho. Jo, vyrazila jsem si dech, takže jsem asi pět sekund jenom tak seděla a snažila se ten dech popadnout, než jsem byla schopná se zvednout a zase si na toho tydýta sednout. Přesně kvůli tomu, aby si na to nezvykal. Byla jsem ale tak mimo, že jsem si na něj jenom sedla a zase jsem sesedla. Prostě jsem po tom druhým pádu měla hodně divnej pocit.

"..a když pak spadneš podruhé, jsi megahustěkrutopřísnej."

Ale co, nic mi není, jenom jsem si pochroumala pár svalů, mám nějakou tu modřinu a zítra mám aspoň výmluvu na tělák. Ach, ten koník to se mnou myslí dobře, nenechal by mě přeci dělat ze sebe pomalu olympionika před našima klukama, jelikož náš Pěkný ředitel se vrací z prdelválu až v neděli. Nemůžu sice říct, že mě nic nebolí, ale mám aspoň novou zkušenost. Teď akorát odlehčím peněžence, protože všem, kteří ten první pád viděli, musím donést čokoládu (flašku až od osmnácti, takže mám ještě pár let čas).

A to mi připomíná. Pomalu ale jistě se nám blíží sobota, tudíž i ta přirozená komunikace. Sice se naskytlo pár nečekaných věcí, ale náladu mi to nezkazí. Mamina si zaplatí pětikilo, aby na nás vůbec mohla koukat, video se konat nebude, protože by si paní mohla myslet, že to snad mamina bude dál šířit, aby se podle toho mohli zdkonalovat i ostatní. Ona je paní asi tak trochu debilní. Ale co, nebudu si dělat vrásky, třeba by nám mohla dovolit aspoň pár fotek. Štvalo by mě, kdybych jeden z nejdůležitějších dní tento rok neměla zdokumentovanej. Ale tak, když nedovolí, tak mám po prdeli. Uh, ono se mi to i rýmuje. To dělá ta škola, už mi to začíná lízt na mozek. Každopádně se na sobotu nehorázně těším, snad se nám bude dařit lépe, než na place ve středu. Ale tak, kdo nepadá, nejezdí, no ne? Byla to vážně moc dobrá zkušenost. I přes všechno jsem prostě musela jít a znovu se vyhoupnout do sedla. Musím se prostě naučit vždycky všechno hodit za hlavu, uklidnit se a zachovat chladnou hlavu. Ale to časem doladím. Orido mi prostě ukázal, že sejmout mě mu nedělá absolutně žádnej problém. On je táák rozkošnej!


Takže ať už to v tu sobotu bude jakkoli, minimálně článek samozřejmě napíšu. Protože vás přece neochudím o to, jak budeme úplně nejšikovnější.

Záběry z jízdárny.

4. září 2012 v 5:55 | Kůstka. |  rok 2012 (3 roky)
Někteří už video shlédli, jiní tu možnost neměli. Proto ho dávám i sem, na blog.

Předem vás upozorňuju, že video je amatérské, natočeno na telefon, ale důležitý je, že na něm je Orouš, no ne? Sedím na něm hrozně, nohy mám moc vepředu. Asi proto, že vím, co by následovalo, kdybych je trochu posunula. Nic moc pěkného, zahráli bysme si s Oridem na rodeo. Také ještě musím konstatovat, že z důvodu některých infantilních rozhovorů jsem byla nucena odebrat zvuk a nahradit jej ještě infantilnější písničkou. Ale věřte mi, to, že si s ním celou dobu povídám, je vidět. Jak bylo na originální nahrávce zmíněno, je to "infantilní žvatlání".

Všímejte si na videu spíš takových věcí, jako je jeho poslušnost, reakce na pobídky a zastavování. Takové věci jako můj sed nebo hned dvě technický chyby při "obloukem změnit směr" (Ale on zatočil sám! - Nevymlouvej se.). To se totiž dopiluje. Myslím, že na videu je hezky vidět i rozmáčená jízdárna. No, potřebuju, aby už uschnula, jinak se nedá nic dělat a klusat holt nebudem. I když.. Orouš měl včera ze začátku zas nějakej psychickej problém, tak se o něco jako klus asi dvakrát pokusil sám od sebe. Ale.. to nebyl klus jako klus, to bylo spíš jenom takový nervácký zrychlení. Na videu to bohužel vidět není, mamina začala natáčet, až když už byl Orido jako beránek.

Dost keců, podívejte se sami. Enjoy!


Tak to bude mazec.

3. září 2012 v 21:30 | Kůstka. |  rok 2012 (3 roky)
První školní den jsem úspěšně zvládla. Tedy, v rámci možností.

Před školou jsem hned láskyplným 'čau' přivítala všechny své spolužáky. Jak já jsem se na ně netěšila. Teda, na pár z nich i jo, ale vzhledem k tomu, že mám vážně skvělou třídu plnou pipek a debilů, vyberte si z nich kamarády, že jo. Nejvíc mi chyběly ty jejich strašně cool narážky na cokoli odlišného. Například na moje rudý vlasy. Jsem si zase poslechla kecy ve stylu, že jsem si zase udělala z vlasů ještě větší chemlon (a to ještě neví, že příště si pořídím tmavě fialový!), nebo na mě blbě čuměli s otázkou, proč mám pírka jenom v jednom uchu. Asi kvůli roztahováku, krávo. Uh, měla jsem dost. No co, pořád je tam ještě Andy (a pár kluků). První miniinfarkt byl, že máme jinde třídu. Na poslední rok nás posunuli o třídu vedle, po loňskejch deváťácích (asi byli líný měnit cedulky, nebo já nevim), a do naší třídy šoupli malý kindery. Naštěstí ne mojí sestru, ta má třídu o patro výš, po loňské 9.B. To se mi na chvíli ulevilo, ale druhej miniinfarkt nastal, když jsem shlédla náš rozvrh. Odpoledku máme sice jenom jednu, do čtyř, ale zato mám tohle pololetí třikrát od sedmi. V pondělí, v útěrý a ve středu. Labůžo. A ještě takový blbý předměty, chemii, CvMv/Spav a PčDo/PčDT. Echt gold. Odpoledku máme dvě občanky, kdyby to někoho zajímalo. Taky jsme schytali pár mooc fajn učitelů. Na čtyři předměty nám šoupli výchovnou poradkyni, kvůli loňský aféře s podělanejma písemkama a vynervovaný učitelce. No, uvidím, jak to přežiju.

Já vím, že jsem s tím nadměrným sdělováním nekoňských informací otravná, ale mám prostě potřebu vám to všem sdělit. Na druhou stranu, nikdo nikoho nenutí to číst, hm? A navíc - všichni píšou o prvním školním dni, tak proč ne i já, že? Určitě vás všechny zajímá, jak jsem pyšná na svoje rudý vlasy a rozkošný dlouhý pírka, i přes kecy ostatních. Muhah, jak já ty hatery zbožňuju.

"Je mi jedno, že mě nenávidíte. Je to jenom důkaz toho, že vám nejsem lhostejná."

A jak to vypadalo dneska u Orouše? Následovně. Přijela jsem dneska výjimečně docela pozdě, až kolem páté hodiny. Hned jsem si šla pro věci a následoval koloběh čištění, uždění a sedlání. Takže normálka. Vzala jsem tušírku, helmu, vestu a šla jsem na plac. Dnešek byl docela zajímavej v tom, že na nás koukala Verča, taková dalko by se říct prozatimní trenérka, skoromanželka správce Mirkova. Složité, já vím. Nebudu vám tím mordovat vaše ztrápené hlavičky. Dneska jsem se na Oridovi vozila dýl než obvykle. Asi dvacet minut. Byl úžasnej, jediný zaváhání nastalo v okamžiku, kdy mu pod nohy vběhli naše žiletky. Teda hlavně Limeta. Ano, jmenují se Limequat a Amaretto, problém, bro? Vždycky jsem měla talent na vymýšlení originálních jmen. Ale zpět k Oridovi. Jízdárna ještě není suchá, spíš naopak. Lepší než včera, ale horší než zítra. Orouš byl šikovnej, hodně je znát, že se mu ulevilo, jak mu pan zubák vyndal ty vlčí zoubky, hned je o něco ovladatelnější. Pobídku do kroku a zastavení zvládá perfektně. Je pravda, že ho pobízím -a celkově mám nohy- dost vepředu, protože přesně vím, co by následovalo, kdybych je posunula dozadu. Už bych vám tu nepsala tenhle článek. Ale to mu křivdím, byl vážně vynikající. Všichni přihlížející mi řekli, že se neuvěřitelně sklidil a že se z něj prostě stává hodně dobrej kůň. Ani nevíte, jak se to krásně poslouchá, když vím, že je to povětšinou mojí zásluhou.

Jsem trochu psychopat. Celou dobu, co jsem na něm seděla, jsem si s ním povídala. Ať už třeba vyprávění pohádek nebo jenom takové ty kecy o tom, že když se přiblíží k minipřekážce ještě blíž, tak jí shodím nohou, on se lekne a jsem mrtvá. A při tý příležitosti jsem mu řekla, že by měl nějakýho zlýho a nemotornýho majitele, kdybych já nepřežila naše ježdění. To byste nevěřili, jak tomu rozuměl a dával si na to pozor. Upřímně? Povídat si s ním nás uklidňuje oba. Je možný, že mě víc, protože jsem jakoby zaměstnaná, takže nemyslím na to, co by kdyby, ale rozhodně je uvolněnější i on, když ví, že jsem to jenom já, kdo po něm chce ty nehorázně otravný věci. A abyste nemohli říct, že nemám žádná videa, tak dneska jsem se nechala natočit. Na videu je hezky vidět, jak mám úplně blbě celej sed, ale na druhou stranu je tam to, jak on krásně šlape. Třeba se vám to nebude zdát nic moc, ale pro mě je i to nic velkej úspěch. Video si teď natáhnu do noťasu a přidám ho v jiném článku, budu si s ním totiž muset trochu pohrát, maminka totiž měla při nahrávání potřebu konverzovat s Verčou.. a toho vás chci ušetřit. Takže jakmile upravím video, těšte se na něj.

A tady už malá ochutnávka ze včerejších fotek. Dohromady jich vzniklo shruba deset, ale všechny se mi líbí. Kochejte se.


To mi připomíná, že v sobotu máme ten seminář o přirozený komunikaci. Dneska jsem se dozvěděla, že spolu s Oridem tak bude ještě jedno čerstvě obsednutý dítko a dva ročci. To bude nádherná komunikace, s takovýma telátkama. Troufám si říct, že Orido jim vytře zrak. Nebo v to spíš ve skrytu duše doufám. No, víc toho asi nemám co říct, vrhnu se na to video, ať ho sem můžu hodit co nejdřív.

Máme září.

2. září 2012 v 19:00 | Kůstka. |  rok 2012 (3 roky)
Díky bohu se počasí dneska zlepšilo. Přestalo pršet, dokonce svítí sluníčko. Přijde mi, že to dělá naschvál. Je až neuvěřitelný, že už je září. Víte, co to znamená? Že jsem nedodržela předsevzetí. Vlastně to nebylo předsevzetí, byl to jenom takovej malej sen. Chěla jsem přes prázniny začít normálně jezdit na vyjížďky. Krok, klus, cval. Ale to jsem si řekla dřív, než jsem zjistila, jak je Orido nepřipravenej a díky bývalé trenérce zničenej. Začne škola, to znamená, že budu mít míň času na to, abych se mohla plně věnovat Oridovi. Ale co, stejně se skoro neučím (a prolejzám s vyznamenáním). Jako letos máknu, ale nebudu to hrotit, na Orida se najde vždycky čas. Protože, ač se to zdá neuvěřitelné, raději svůj volný čas trávím u svého díťátka, než nad knížkou přírodopisu (kterou jsem mimochodem letos dostala v dezolátním stavu). Nevím proč, ale dnes celý den narážím na školou povinné jedince, jak leží na zemi, mlátí pěstičkama a brečí.

"Ať už říkají cokoli, mají žáci i učitelé školu rádi - jsou tam přestávky."

Než začnu s líčením dnešního dne, musím sem prostě napsat pár nekoňských informací. Konečně mám v pokoji skříň, stůl a (bohužel ještě ze starého bytu) šuplíky a židli, takže už můžu obývat svůj pokoj jako civilizovaný tvor. Čekám vlastně už jenom na postel a nějaké ty drobnější kousky nábytku. Že jim to ale trvalo, srali se s tím jak s první láskou. Je sice pravda, že moje záda spaní na nafukovací matraci nesnášela moc dobře, ale vydržet se to dalo. Poté, co mi byla přivezena normální postelová matrace, se to značně zlepšilo. Tak teď už jenom doladit tu postel. Je to takový docela zvláštní, když jsem jedenáct let žila v pokoji se sestrou a teď mám vlastní království za sedmero horami. Ničím nerušenej klid, to přesně jsem potřebovala. Sestra zalezlá ve své sluji řvoucí za imagiární žáky, které vyučuje, nenarušuje harmonii mého života. Vážně, dost nezvyk. A je to taky asi hodně tím, že nám ten klid nenarušuje osoba marně si říkající "můj biologický otec". Ach, mám všechno, co potřebuju ke spokojenýmu žvotu. Pár milujících rodinných příslušníků, pravou kamarádku (bitch please, ona je moje sestra), Orida a prostě celkově skvělý podmínky k životu. Díky bohu za něj.

"Dobrý otec už neexistuje. A pokud ano, jsem asi špatné dítě a dobrého otce si nezasloužím."

Ale abych se už konečně začala věnovat koňským zálěžitostem. Dneska jsem zase samozřejmě byla u Orouše. Je škoda, že plac byl v dezolátním stavu po tom dešti. Z písku se stalo hluboké něco, do čeho se nohy bořili nejen mě, ale především koni. Takže jsem s tou špetkou zdravého rozumu, kterou ještě mám, usoudila, že nebude nejlepší dneska klusat. Ono i když jsme klusali jen tak ze země, tak byl trošku problém, protože se nám oběma bořila kopýtka. Ach, jak jen já toho koníka zbožňuju. Přijde mi, že každým dnem víc, i když to už je prakticky nemožné. Dělá mi radost, ohromnou. Je to jako když vidíte vaše dítě růst a dělat pokroky. Máte radost i z jeho prvního bobku, z prvního úsměvu, prvního slova, kroku. Přesně takhle já jsem vždycky šťastná, když vím, že ten kůň je tak skvělej. Nemohla bych si lepšího přát, vážně. Dneska měl poprvé od návštěvy zubáka udidlo. Vypadal spokojeně, nestěžoval si. Zase jsem si vzala tušírku. Už jenom pro ten pocit, že Orido ví, že jí mám. Byl opět naprosto miliónovej. Nevím proč, nevím co dělá tak zvláštního, ale dělá mi to ohromnou radost. Vlastně pořád dělá to samé, ale pořád jsou tam vidět ty pokroky. A to je něco úžasnýho. Ze země byste si nemohli přát lepšího, ochotnějšího a věrnějšího koně, než je právě on. Takový chlupatý štěstí.

"Řekli mi, že mám jít za svým snem. Tak jsem šla za Oridem."

Dneska jsem se překonala a nalezla jsem na Orida zprava. Trochu nezvyk, když jsem zatím vysedávala jenom zleva. A víte, co udělal Orido? Nic. Prostě nic. Stál tam s tím jeho výrazem jako by říkal "Hm, lezeš na mě, hm, jo, jasný, v pohodě. Co bude k večeři?" Tak jsem seděla na tom svým malým zázraku a zas jsem se nechala odcvaknout z vazáku. Jenom jsem něžně poprosila Klárku, aby si stoupla k východu z jízdárny, kdyby měl náhodou Orido chuť jít kamsi pryč. Ale k mému milému překvapení se dnes zběsilý úprk nekonal. A já jsem si tak v klidu chodila po jízdárně, připadala jsem si jako v nebi a vychutnávala jsem si každej jeho pohyb. Nejlepší zjištění dnešního dne byl fakt, že Orido už skvěle chápe pobídku. Vážně, jenom přiložím holeň (samozřejmě silou přiměřenou jeho tuposti) a on se rozejde. Přidávám k tomu i hlasovou pobídku, ono se to třeba na vyjížďkách hodí a aspoň si to spojí. Mám radost, protože na začátku se pobídky vlastně spíš bál, než aby chápal, co po něm chci. Hrdost, obrovská. Jak jsme si tak chodili po place, tak jsme samozřejmě měli trochu vítr z velké kaluže, kavaletky pro minihorsy se nám taky moc nelíbily a o překážkách ani nemluvím. Chvílema jsem ale měla pocit, že si to štráduje přímo na ně. Že by měl touhu skákat?

Samozřejmě jsem vždycky hbitě zareagovala a strhla volant na správnou stranu. Prostě se to musí ještě doladit, ale už dokonce chápe i zastavování a začíná pobírat couvání. Je úžasnej, jsem vážně moc ráda, že se takhle snaží. Protože kdyby se nesnažil, tak bych nedokázala nic. Jak já ho zbožňuju. Prostě už musíme jenom doladit to, aby správně zatáčel a víc se ohýbal do oblouků, ale to po něm teď nemůžu chtít najednou, když ho budu mordovat ještě s tím klusáním. Já mu prostě z celýho srdce věřím, že to zvládne. Proč by taky neměl, no ne? Dneska dokonce zvládl, když jsem se mu postavila do stehenního sedu, párkrát vysedla v kroku a celkově jsem se mu dneska tak divně mrcasila v sedle. Pohodička. Díky bohu, že je takovej, jakej je. Hodně jsem to ocenila i když jsem dneska slézala. Jako obvykle jsem si přes něj hodila nohu, ale měla jsem botu od písku, takže on měl pak na zadku ten písek. A jak jsem si v klidu visela ve třměnu, tak jsem se natahovala, abych mu ten písek oprášila. Pak jsem prapodivným způsobem slezla a co myslíte, že on? Nic. No váu. Chtěla jsem povozit Klárku, ale ona si dneska vzala džíny a nějak se jí nepodařilo hodit nožku do třmenu. Nevadí, pro příště má slíbenou jízdu. Tak jsem si v klidu vytáhla třmeny, povolila jsem mu podbřišník a nánosník a šla jsem s ním z jízdárny. Odstrojila jsem ho, dala jsem mu pár pamlsků a jablko a pustila jsem ho zpátky za stále se zvětšujícím stádem. Dneska si tedy opět nemůžu stěžovat. Mimochodem, s boxama to vypadá velice dobře. Už se staví meziboxové přepážky. Jsou vysoký metr osmdesát, takže tak akorát, aby Orida nikdo neprudil. Jsem ráda, že nám pan Pazourek rezervnul úplně první box, protože z jedný strany je zeď a z druhý bude koník za tou přepážkou. Takže to znamená VIP klid pro Orouška. Ale on je VIP, takže si zaslouží i takové zacházení. To nejlepší zacházení, co si budem povídat.

"Autogramy rozdává až v boxe, děkuji za pochopení."


A ještě poslední důležitá informace. Klárča nám dneska vyfotila na telefon asi deset fotek, takže si je nechám poslat a pak je sem zase nějak hodím. Abyste viděli, jak jsme šťastní! :)